Od poslední desky Lyrika uběhly čtyři roky. Stejná pauza byla předtím. Zkrátka nějakou dobu trvá, než nasbíráte inspiraci?
Nejsem umělec, který pořád fanoušky krmí novým produktem. Moje věci mají nějaký koncept a myšlenku a potřebuji je nažít. Takže u mě trvá tvorba déle přirozeně. Možná nám ale s Ondrou trochu chybí i větší tah na bránu a deadliny. Stále ale platí, že hudba není sport.
Vše vzniká pod vaším vydavatelstvím Autentik Music, takže je víc práce. Je to jeden z faktorů, proč si museli fanoušci počkat?
Určitě. Všechno si píšeme, produkujeme, mícháme, točíme a vydáváme sami a myslím, že na profesionální úrovni. Už i pod velkým labelem jsem si hodně věcí dělal sám. Ať už písničky, nebo jsem si točil většinu klipů. Do tvůrčích procesů a strategií nám ani předtím nikdo nezasahoval. Říkal jsem si, že to ostatní také dokážeme s Ondrou obsáhnout. Ale zjistil jsem, že když dáváme ven třeba singl, je kolem ještě daleko víc práce. Takže pro začínající umělce labely určitě význam mají. Pokud jste současný raper, tak na tyhle procesy můžete rezignovat a jenom to chrlit ven. Ale to je jiný způsob vnímání.
Dodává vám zpětnou energii, že si lidé desku předobjednávali a psali pochvalné komentáře?
Myslím, že v současnosti je fyzické CD spíš artefakt, aby lidé něco měli jako vzpomínku. Možná si ještě projdou booklet s texty, který graficky skvěle zpracoval Jindra Polák z Jelenů. Na CD poslouchá hudbu hrozně málo lidí, ale samozřejmě to potěší. Proto jsme si s tím dali tolik práce.
Šest z jedenácti písní z alba lidé znají jako singly. Chtěl jste je tam mít?
Singly už vznikaly v rámci hlavní myšlenky desky, která je vyprávět nějakým způsobem lidské příběhy, a všechny tam sedí. Nejvíc asi vybočuje píseň Jednou jsem slíbil, což je můj osobní příběh. Původně jsem myslel, že nebude o mně, ale zjistil jsem, že se mě tak moc týká, že jsem ji na desku dal. Pak jsou tam ale hodně příběhové věci, jako Bůh na nás zapomenul nebo Neodvrátíš svou tvář, která je věnovaná mojí mámě.
Kde jste vzal inspiraci pro příběhy zvenku, když jste se odklonil od osobních?
Dřív, když jsem dělal hip hop, pustil jsem si beat a ten ve mně rozvířil nějaké pocity a začal jsem skládat a psát. Teď jsem měl často předem téma, u kterého jsem věděl, že ho chci zpracovat, jako například Bůh na nás zapomenul. Je to pohled na lidi na okraji společnosti a vcítění se do jejich role a postojů. Kolem individuálního příběhu vytvořím píseň, kde můžu prezentovat i širší společenské problémy. Ale písně už nevznikají na základě beatů, ale přijdu za Ondrou s myšlenkou, řeknu mu, jakou by to mělo mít náladu, a pak začínáme tvořit.
Mezi hosty jsou známé kapely jako Jelen či Kryštof. Je to dobrý tah třeba i pro nalákání dalších fandů?
Určitě písničkám pomůže, že si je poslechnou jiní lidé, ale na druhou stranu to byl risk i pro umělce, kteří jsou známější než já. Oni se vydávají do vod, které jsou pro ně nebo jejich fanoušky nové. Když jsme začali s Ondrou desku tvořit, řekli jsme si, že si necháme zajít chuť na část našeho hudebního vkusu, která má ráda hodně ambientní pomalé věci, a že půjdeme více cestou živých nástrojů směrem k písničce. Byl to záměr, který nás trochu odlišil od předchozích desek. Hosty nevolím podle zvučnosti jejich jména, ale podle toho, jak by mohli sednout do dané písně.
Dalším známým hostem je Kateřina Marie Tichá, se kterou už máte úspěšný hit. Potřebovala píseň Tajný místa právě Kateřinu?
Je to poměrně těžké téma a Káťa je jedna z umělkyň, která má odvahu to zazpívat. Jsou zpěvačky, za kterými kdybych přišel s tématem holky, která prodává své tělo, tak by mě asi odmítly. Káťa se mi tam hodila i hlasově. Sloky jsou vážné a její hlas to trochu rozzáří. Líbí se mi i její tvorba, desku Sami jí produkoval Ondra a já točil videoklip na Zničenou zem, což bylo také těžké téma. Šlo tedy o přirozenou cestu.
V rozhovoru před čtyřmi lety jste mi říkal, že už necháte škatulku hip hopu být a nebudete dál řešit rap a jiné rapery. Vážnými společenskými tématy se ale zabýváte pořád...
Je pravda, že jsem rap tematizoval a měl potřebu se vymezovat. Pak jsem si řekl, že na to kašlu, že nebudu věnovat ani slovo hiphopové scéně. Dělám hudbu v širokém slova smyslu. Je otevřená každému posluchači a do velké míry to nejsou hiphopoví fanoušci.
Na druhou stranu jste v Českém slavíkovi byl čtvrtý v kategorii hip hop & rap. Trochu paradox, že?
Je to celé složitější. Ortodoxní rapeři řeknou: Lipo není raper. Při tom rapuji, ale nenaplňuji atributy a stylizace, které k rapu patří. A nikdy je naplňovat nebudu, protože nechci. Nezvedám témata, která zvedají oni, a naopak. Beru to tak, že jsou zde pořád posluchači, kteří moji hudbu vnímají a stálo jim za to mi poslat hlas. Další debata by byla nad smyslem a podobou té ankety. Otázka je, do jaké kategorie bych se měl vtěsnat, protože podobných projektů už vzniká víc. Calin možná naplňuje víc představu rapera, ale ve finále spíš zpívá. Jen je mnohem blíž současným zvukovým trendům než já.
Když se vrátím k tématům, řešíte po svém válku na Ukrajině či Vánoce...
Reflektuji v textech společenské problémy a současné dění. Zároveň jsem si dal práci, aby ty věci nebyly jen agitace. To je vidět na singlu Vidím, jak se stmívá, jehož děj se odehrává v kulisách války na Ukrajině. Ale přitom je to nadčasové téma o odloučení, o lásce a o pochybách.
Píseň Jednou jsem slíbil předznamenává svatbu. Na kdy se chystá?
Bude v létě. Zatím se přípravám nevěnuji tolik, jak bych měl, protože všechnu energii jsem dával do alba.
