Jak jste se dostala k focení?
Náhodou. Našla jsem foťák doma v komoře. Bývalý muž se focení dříve věnoval. A protože to bylo v době covidu, zaměstnala jsem si tím hlavu. A zjistila, že mě to baví.
Co přesně vás na této činnosti baví a fascinuje?
Baví mě klasicky zachytit nějaký zajímavý okamžik. Ale přiznám se, že čím dál tím více tíhnu k vytvoření uměleckých fotek. Hledám zajímavé propojení prostředí kolem mě nebo lidí.
Brzy začne vaše výstava Zrcadlení, jak jste přišla na metodu focení se zrcadlem? Někde jste se inspirovala?
Opět to byla náhoda. Jela jsem autem a všimla si zajímavé kompozice v zrcátku a zároveň toho, co bylo před autem. Když jsem přijela domů, hledala jsem nějaké zrcátko do ruky a našla polorozpadlé z jednoho obchodního řetězce. Mimochodem, mám ho doteď. Pak jsem vyrazila do ulic, konkrétně k Pražskému hradu, a zkusila to. Na první dobrou mě tahle metoda chytila.
Věž Staroměstské radnice i socha mistra Jana Husa na jedné fotce? Ano, přes zrcátko to lze.
Viděl jsem, že máte mezi fotografovanými také známé osobnosti. Mimo jiné umělce Terezu Maškovou, Jona Bon Joviho nebo Jana Plecháče. Jak jste se k nim dostala a jak se s nimi pracovalo?
Vůbec si nepředstavujte velké spolupráce. Ten impulz vznikl spontánně a z potřeby překonat můj strach. Prostě jsem je potkala. Na výstavě, komentované prohlídce, Designbloku či na Wimbledonu. Sebrala jsem veškerou odvahu, šla za nimi, řekla, že je velice obdivuji, že jsou mou inspirací a že bych si je moc ráda vyfotila do zrcadla. A pak požádala o souhlas s uveřejněním. Nicméně všichni byli strašně vstřícní, ochotní, milí a můj obdiv k nim tím jen vzrostl. Nápad s rozhovory o strachu přímo během focení přišel později. Výsledky uvidíte až na příští výstavě. Aktuálně pro ni sbírám nový materiál.
Podle čeho vybíráte místa?
Záleží na tom, co fotím. Když lidi ze své inspirace, tak u nich, kde je jim to příjemné a kde se uvolní. Nebo si najdu zajímavé místo a navrhnu ho. Naposledy třeba se zpěvačkou Terezou Maškovou ve Vodárenské věži, kde bude i výstava Zrcadlení. A ostatní vzniká tak náhodou. Pravidelně chodím na toulky městem a zachycuji spontánně do zrcadla, co nebo kdo mě zaujme.
Série O. K
|
Při své tvorbě pracujete s už zmíněným strachem. Jak se to projevuje ve vás a jak pak v samotném díle?
Trochu bojuji se sebevědomím. Jsem introvert a nerada jsem bývala mezi lidmi. Poslední dobou se snažím se sebou hodně pracovat a zjistila jsem, že můj zádrhel je strach. Strach něco udělat, říct, ukázat, vytvořit. Strach z odmítnutí, pohrdání a obhajování. Takže když tento pocit mám, hned se snažím ho porazit. A tak to je i v každé mé fotce, obrazu a možná i šperku. Věřte, že jsem se musela několikrát nadechnout, než jsem se odhodlala někoho oslovit. Ať už na ulici, nebo na výstavě, či na Instagramu. Tohle vše vnímám jako svůj styl terapie.
Fotografie pak ještě upravujete. Malujete do nich nebo je zaléváte pryskyřicí. Jak to může fotku proměnit?
Nemyslím si, že ji to nějak výrazně změní. Ale pro mě je to jako další level. Nějak mi jen fotka nestačí. Chci, aby byl každý kus originál v maximální možné variantě. Navíc mě nebaví ta placka, když se fotka vytiskne. Ráda objevuji nové věci a cesty, jak něco stávajícího ještě někam posunout. A když fotím na zakázku, je super lidem nabídnout, že budou mít doma na zdi nejen sebe, ale také kus uměleckého díla. Tak já k tomu přistupuji. Chci tvořit originální osobní díla na míru.
Za covidu jste začala i s výrobou šperků, co například vytváříte?
Daná činnost měla také svůj vývoj. Pracovala jsem s několika materiály. Ale teď je mi nejblíže chirurgická ocel, minerální kameny a říční perly. Vytvářím náhrdelníky, náramky, náušnice, prsteny, a to dle své fantazie. Ale upřímně, nejvíc mě baví tvořit s klientem dle jeho přání. Baví mě cenová dostupnost a to, že si osobní přístup a péči může dovolit každý. Dát ženám pocit, že ten šperk byl opravdu vyroben jen pro ně. To je přece skvělé.
Strážce streamu
