Život se zrakovým postižením může být naplněný radostí, píše v rubrice Young mladá autorka

Jsem studentkou Vyšší odborné školy sociální práce a sociální pedagogiky. Je mi 20 let a minulý rok jsem udělala maturitu na Střední odborné škole pro zrakově postižené v Praze 5. Tam jsem též studovala sociální činnost. Tento rok bych chtěla zkusit přijímací zkoušky na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor speciální pedagogika. Chtěla bych se do budoucna věnovat dětem se zrakovým postižením ve speciální škole či školce a pomáhat žákům, kteří mají podobné zrakové omezení jako já, a jejich rodinám. Jako brigádu mám momentálně doučování dětí v dětském domově.

Trpím celkem šesti zrakovými vadami, mám také po třech operacích. Mou největší bariérou je ostrost. Vidím nezaostřeně, a to pořád, a vidím jen na určitou vzdálenost. Nevidím a nepřečtu kvůli tomu spoustu věcí, jako jsou čísla autobusů nebo tramvají, noty a celkově věci a detaily, které jsou příliš daleko.

Život mi usnadňují různé pomůcky, jako například kamerová lupa, pomocí které si ve škole zvětším, co potřebuji. Jinak mohu dělat prakticky vše jako běžný člověk. Nepříjemné jsou ale cesty v noci, nebo naopak ve dne při ostrém slunci. Další bariérou je orientace v prostoru. Kolikrát se dostanu někam, kam vůbec nechci.

Člověka s holí přes přechod nevláčejte
Lidé se zrakovým postižením se musí běžným úkonům života učit mnohem složitěji – po hmatu, po hlase nebo si vše prostě přibližovat. Naštěstí existuje v dnešní době spousta speciálních pomůcek, které zrakově postiženému jedinci usnadní život. Jsou to například zvětšovací programy v počítačích, hlasové výstupy, bílé hole nebo vysílačky s VPN, tedy virtuální privátní sítí, které umožňují aktivovat například hlášení odjezdů prostředků veřejné dopravy, vyvolání hlasové informace o číslu linky a směru jízdy a další údaje, které pohyb po městě usnadňují.

Co se týče bílých holí, tak existují tři druhy – signální, kterou používají jedinci, kteří nejsou úplně nevidomí, ale mají těžší zrakový problém. Dávají tím lidem signál, že špatně vidí. Moc se toho o tomto typu neví, protože pomalu každý si v současnosti pod bílou holí představí člověka, který nic nevidí, takže když si sedne v tramvaji a začne si číst noviny, lidé si myslí, že je blázen nebo svou vadu předstírá.

Pak existují orientační hole, které každý zná. Používají je nevidomí a osoby se zbytky zraku. Slouží k tomu, aby ochránily nevidomého před překážkami v cestě a pomohly mu je překonat.

Třetí typ hole je pro takzvaně hluchoslepé a má červeno-bílou barvu. Naštěstí existují také vodicí psi, kteří provází zrakově postiženého velmi dlouhou dobu.

Je velmi důležité umět dobře komunikovat, obzvlášť pokud máte ve svém okolí osobu se zrakovým postižením. Nepoužívejte slova jako „támhle, tam“ a ukazování prstem, ale jednoduše popište, co se kde vyskytuje. Například místo „hele, dívej, to je hezký pes“ použijte „naproti tobě jde hezký pes“. Také by se nemělo dělat to, že přijdeme k člověku s holí a začneme ho někam vláčet, i kdyby jen přes přechod s dobrým úmyslem. Je dobré pozdravit a nejprve se zeptat, zda člověk chce pomoci.

Toto vše se může zdát jako samozřejmost, ale někteří lidé v tom stále tápou a neúmyslně chybují, což je přirozené. Člověk není zvyklý na jinakost a stále se máme navzájem co učit.

Hudba jako součást života
Se svým omezením jsem smířená na sto procent a snažím se dělat vše jako ostatní. Mým velkým koníčkem je hra na housle, hraji už sedm let v orchestru Nadačního fondu Harmonie a chodím také do základní umělecké školy. Ke čtení not mi pomáhá už zmíněná kamerová lupa.

Ale nebudu lhát, občas mě to samozřejmě štve. Nejvíc asi to, že nikdy nebudu moci mít řidičský průkaz. Ale i bez toho se dá žít.