Mnozí ji pasují do role jedné z favoritek závodů pistolářek. "Bude nás ale dvacet, které se můžeme o medaile prát," krotí emoce sportovkyně, která na sebe upozornila už na olympiádě v Aténách před osmi lety, kdy vybojovala stříbrnou medaili.
Před olympijskými hrami budete často dostávat otázky, čeho byste chtěla dosáhnout. Čeho byste se ale na hrách dočkat nechtěla?
Určitě chaosu. Když jsme byli v Londýně na Světovém poháu, tak to bylo takové trochu hektické. Například mi nejel autobus. Tak doufám, že na hrách už mi pojede.
Olymúpiáda v Londýně bude vaše třetí. Vzpomínátě ještě na ty první hry, jaké byly tenkrát vaše pocity?
Byly strašně smíšené. Než jsem se vzpamatovala, co se vlastně děje, tak jsem byla na bedně, pak hned v olympijském domě, kde po mně chtěli všichni podpisy. Bylo to strašně rychlé.
Kdyby se na hrách místo medailí za první tři příčky dávalo místo medailí něco jiného, co byste chtěla dostat?
Vezmu to spíš podle lidských hodnot. Chtěla bych, aby na mě a na to, co jsem dokázala, lidé nezapomněli. A neotáčeli se ke mně zády v momentě, kdy mi to nejde.
Máte nějaký talisman nebo rituál před závody?
Mým talismanem je můj manžel a zároveň osobní trenér David. Sice je nestřelec, ale když je tam, tak mám klid v duši, dokáže mě vždycky uklidnit. A to je pro mě hrozně důležité. Protože přeci jen je střelba hodně o hlavě. Je totiž strašně moc lidí, kteří na tu medaili mají, ale ne všichni jsou v ten moment schopni to nastřílet.
Kdybyste byla lovcem autogramů, podpis kterého sportovce byste chtěla v Londýně získat?
Já už v podstatě všechny podpisy, co bych chtěla, mám. Mým vzorem je Věra Čáslavská a její podpis mám už dávno.
Kdybyste mohla reprezentovat v jakémkoliv jiném sportu, jaký by to byl?
Já nejsem duší vůbec sportovec. Jsem spíš takový bohém. Ráda tancuju a maluju. Takže bych byla spíš ráda, kdyby lidé ocenili to, k čemu jinému jsem byla ještě nadaná.
Takže byste spíš brala, kdyby byly hry podle antického vzoru, kdy se soutěžilo i v nesportovních činnostech?
No nebylo by to vůbec špatné.
Jak slavíte medaile?
Dřív to bylo o tom, že mě naši vítali s otevřenou náručí, samozřejmě i když mi to nešlo. Ale každopádně buď mě litovali, nebo se radovali se mnou. A když se radovali, tak se otevřelo šampaňské. Ale teď když se radujeme, tak už ne tolik. Spíš jdeme dál a říkáme si, že se nesmíme nechat unést. Je třeba jít do dalšího závodu s klidnou hlavou. Protože nikde není psané, že příště to půjde zas.
