Co jste se o listopadu 1989 učili ve škole?
Učili jsme se o sametové revoluci, ale nikdo nám na druhém stupni nevysvětloval, proč byla sametová. Jako děti jsme to měli spojené s látkou, s opravdovým sametem. Na střední škole jsme už dostali víc informací. Například, že je to významná událost a že při ní došlo k pádu komunismu v Československu a společnost se stala svobodnou. Už si moc nevzpomínám, možná že se z toho v hodinách i zkoušelo.
Co jste si o tehdejších listopadových událostech a době povídali doma?
Vybavuji si, že na střední škole jsme měli za úkol zjistit od rodičů, co si z toho období pamatují. Já pocházím z Moravy, rodiče mi tehdy řekli, že si toho moc nepamatují, že něco prošlo novinami, televizí i v rozhlase, ale že oni to ani tolik neprožívali. Všechno se tehdy dělo nejdřív v Praze, mimo ni lidé moc v obraze nebyli.
Myslíte, že v komunismu bylo něco dobrého?
Nejčastěji slýchávám, že všichni měli práci. Také že všichni museli pracovat. Někdo to samozřejmě hodnotí jako pozitivní. Já si naopak myslím, že lepší je vyvíjet nějakou snahu a chtít pracovat. Ne že musíte, že vás k tomu někdo nutí. Je to ale asi o nastavení každého člověka.
Co vám na době před rokem 1989 připadá nejabsurdnější?
Ve vztahu k svému povolání jsem se kdysi bavila s jednou dětskou doktorkou. Ona mi povídala, že když skončila vysokou školu, obdržela umístění, kam má jít pracovat. Vybírat si vůbec nemohla. Odešla někam na periferii a musela to vydržet. Byla odtržená od místa svého bydliště, od své rodiny, od známých. Neměla vůbec šanci k samostatné volbě. Já se po škole rozhodla pro Prahu a také tady teď jsem.
Máte doma věc, která pochází z období před pádem komunismu?
Nábytek určitě, určitě u prarodičů. Veškeré vybavení mají z té doby, nic nevyměnili. Doma máme gramofonové desky a já je považuji za skvělou věc. Po dědečkovi zůstaly zápisky, kam zaznamenával, jaké bylo tehdy počasí, sepisoval jídelníčky, které plánoval pro babičku, aby věděla, co vařit a co nakupovat. A babička má dodnes doma na chodbě obrázek olympiády v Moskvě. Je na něm medvídek, který byl maskotem olympiády, na opasku má olympijské kruhy.
V čem jsou na tom dnešní třicátníci líp než třicátníci před třiceti lety?
Jsme mnohem svobodnější. Mohu si vybrat, kde chci žít, jakou chci práci, mohla jsem si vybrat vysokou školu a všechno záleželo jen na tom, co já chci. Často dostávám otázku, proč jako lékařka neodejdu do zahraničí, kde bych měla asi víc peněz. Jenže já jsem spokojená tady. Neopustila bych rodinu, ta je pro mě všechno.
Lákalo by vás vrátit se v čase a nahlédnout do časů před rokem 1989?
Ani bych nechtěla, jsem hodně spokojená v současnosti. Ale zajímalo by mě, jaká panovala mezi lidmi nálada. Někdy se vyptávám rodičů, jak oni žili, když jim bylo třicet. Měli brzo děti, museli se starat a hodně otáčet. Leccos občas zahlédnu ve starých filmech. Tam vidím, jak se lidé v té době oblékali, vnímám to, že lidé byli co do vzhledu takové ty šedé myši. Když někdo vynikal, tak si to spíš odněkud přivezl. To je momentálně úplně jiné, lidé mnohem víc vyjadřují svou osobnost i tím, co nosí. Dnes jsou ulice zrekonstruované, tehdy moc ne. Jestli na to nebyly peníze, nebo na tom nikomu nezáleželo, to netuším.
Jaká je dnešní česká společnost?
Nejdůležitější aspekt je, že nejsme ničím omezovaní. Cizinci vnímají Čechy, že jsou nepřístupní a že rádi se hádají. Povídala mi jedna pacientka, cizinka, která u nás, u Apolináře, rodila, že na ni každý hned zvyšuje hlas. Ale až později zjistila, že je to spíš jazykem, jak je pro některé cizince příliš tvrdý.
Strážce streamu
