Jak jste se k roli nadstrážmistryně Adély Homolové dostala?
Předloni v létě jsem točila s režisérem Martinem Koppem televizní seriál Tátové na tahu. A on si na mě vzpomněl i při obsazování třetích Bobulí. Ale musela jsem projít castingem. Z předchozích dílů jsem viděla jedničku dvakrát, ta se mi líbila. Ale dvojku jsem neviděla. Já jsem tam jako nový článek a někdy je možná lepší neznat historii. Člověk pak tím vším není ovlivněný nebo svázaný.
Zajímavé je, že každý díl Bobulí točil někdo jiný. Bavili jste se s Martinem Koppem, jestli to bral jako výzvu, přebrat ten příběh?
Jak ho znám, tak si myslím, že to tak bral. Podle mě si dal hodně záležet. Má svůj rukopis, co se týče humoru. Diváci se mají na co těšit. Někdy je ten humor možná trochu prvoplánový, ale není hloupý. Mě osobně hodně baví. Někdy je trochu schovaný. Mám dojem, že si Martin ujíždí na detailech, které možná nechytne každý.
Jak se vám role policistky hrála?
Byl to pro mě velký protiúkol. Já jako člověk i jako herečka jsem hodně ukecaná. Pořád mluvím, na všechno mám odpověď i spoustu otázek. A teď najednou postava Adély ve filmu byla naopak velmi klidná, přesná a skoro nemluvící. Když už mluvila, tak na jednom tónu, a řešila jen podstatné věci.
3Bobule
|
Máte kladný vztah k Moravě, kde se děj filmu odehrává?
Přiznám se, že teď už ano, ale předtím jsem Moravu nějak zásadně nenavštěvovala ani mě moc nelákala. Ovšem při natáčení jsem si tam užila hezké léto. Akorát vína mohlo být někdy míň.
Plejáda herců ve snímku 3Bobule je silná. Měla jste z nich trému?
Jsem nervák a moc si těch lidí, kteří to dělají dlouho a dobře, vážím. Mám vždy obrovskou trému, ale pak zjistíte, že je nakonec všechno v pohodě, stejně jako ti herci.
Pojďme od filmu k divadlu. Jak jste se dostala jako mladá herečka do Studia Ypsilon?
Jeden můj kamarád režisér si mě tam vzal do jednoho projektu na malé scéně. Pak přišlo angažmá a už jsem tam třetím rokem. Na rozdíl od toho filmu jsem v Ypsilonce ze začátku ani nebyla nervózní. V divadle se cítím přirozeněji než před kamerou. Padla tam na mě navíc taková příjemná atmosféra. Je vidět, jak ti zkušení herci jdou s divadlem. Je hezké pozorovat, jak jsou s divadlem navzájem srostlí. Ze začátku bylo těžké mezi ně zapadnout, ale myslím, že se mi to povedlo.
Ještě působíte v divadle NoD, kde čerstvě hrajete inscenaci Městečko Palermo usíná. Jak je tato známá táborová hra pojata?
Je to skvělý nápad, výborně propracovaný. Do hry jsou vtaženi především diváci. Je tam padesát postav a každá má jasný cíl, který má během hry splnit. Zatím jsem to hrála jen jednou, ale už se těším na další reprízy.
Hodně lidí zřejmě zaujme vaše křestní jméno, jak jste k němu přišla?
Mám ho po mamince. Kromě jména toho máme společného hrozně moc. Obě jsme střelkyně, obě máme krátké vlasy, narozeniny máme hned po sobě. Vypadáme a mluvíme stejně. Maminka to jméno dostala po svém otci Lumírovi, který bohužel tragicky zemřel, když mu bylo osmnáct let.
Měla jste se jménem někdy problém?
Samozřejmě na základní škole proběhly nějaké posměšky, ale nikdy jsem se z toho nehroutila. Občas se mi stane, že přijde po mém představení reakce ve smyslu, že jak to, že s tím dokážu vůbec žít. V nějakém bulváru dokonce o mně psali, že za jméno Lumíra by zasloužili rodiče přibít na futra.
