Rozhovor: Ovlivnili nás Plastic People, říkají Portishead před koncertem

Poslední desku Third jste vydali v roce 2008. Před dvěma lety se v médiích objevily zprávy, že nová vyjde co nevidět. Co se stalo?
(směje se) Ano, to je pravda. Nějak se to protáhlo. Ale mělo by to být něco většího, což zabere určitý čas. Pracujeme na tom, ale do toho děláme i jiné věci, každý z nás má vedlejší projekty, koncertujeme...

Máte nějakou představu, kdy by mohla vyjít?
Tak to bohužel ne. Nejde to tak rychle, jak jsme předpokládali. Ale rychlost ostatně nikdy nebyla naší předností.

Těsně před rozhovorem jste se vrátil ze studia. Byl jste tam s Portishead?
Ne, pracuji teď ještě na jiném projektu, už od října, pomalu ho dokončuji, a ještě dávám dohromady nějaké vlastní věci. Hrozně mě baví prozkoumávat nové zvuky. Experimentuji s kytarou, ale i se syntetizátory. Teď jsem právě dělal na jedné věci s dalšími dvaceti kytaristy. Snažím se objevit nové cesty.

Uslyšíme na vašem koncertě v Praze nějakou novou píseň od Portishead?
Ještě jsme nic nedotáhli do finálního tvaru. Stále je to v­ procesu. Máme hodně nápadů, které postupně rozvíjíme. Nepracujeme konvenčním způsobem, že bychom udělali nějakou píseň a nahráli ji. Jde nám spíš o to, jak bude vypadat celé album. Takže se to stále mění a někam posouvá.

Jedna z vašich posledních písní Chase the Tear má překvapivě jednoduchý, až radostný rytmus, který kontrastuje s potemnělým textem. Je to směr, jakým se vaše hudba teď vyvíjí?
Ano, na téhle skladbě se nám to sešlo tak, jak říkáte. Ale nedokážu říct, že na nové desce bude víc podobných písní. Jejich vyznění se posouvá stále někam jinam, kdyby třeba někdo očekával zase nějaký trip-hop, tak bude asi zklamán. Trip-hop tu byl před devatenácti lety, ale my už jsme se posunuli někam jinam. Na koncertě v Praze ale lidé uslyší samozřejmě i naše staré nahrávky.

Dobře, pro vás je to už mrtvý žánr, platí to i obecně?
Svým způsobem se toho dnes chopila třeba Lana Del Rey.  Ale my už se tímto termínem nijak nesvazujeme, pro nás je to jen slovo, navíc hodně mlhavého významu.

Melancholii první desky střídá na posledním albu až jakýsi strojový rytmus jako v písni We Carry On. Je z vaší strany ten posun k větší potemnělosti vědomý proces?
Pravděpodobně asi ano. Vychází to nějak z našeho ustrojení, z toho, jak věci vnímáme. A samozřejmě také z­ toho, co zrovna posloucháme. Zmínil jste skladbu We Carry On, ta je například silně ovlivněná tvorbou kapely Silver Apples. Taky nás dost ovlivnila jedna česká kapela, Plastic People of the Universe. Poslouchali jsme je hodně. Bylo to pro nás velmi obohacující. Vždycky nás zajímaly spíš temnější věci.

...opravdu Plastici? Jak jste se k nim dostali?
Někdo za námi přišel a řekl: Tohle byste měli slyšet, jsou úžasní. Tak jsme si to pustili a­ zjistili jsme, jak je to skvělá hudba. Také jsme slyšeli, že byli ve vězení. Tohle se ale bohužel děje stále. Třeba nedávný proces s dívčí kapelou Pussy Riot v Rusku. Taky jsou ve vězení a svět to pobuřuje.

Portishead v roce 1994 natočili krátký film To Kill a Dead Man. Neláká vás si k filmu ještě odskočit?
Ale já ten film netočil...

...to netvrdím, ale hrál jste v něm a Portishead k němu dělali hudbu.
To už je ale tak dávno. (směje se) A vlastně se tomu, co tam předvádím, ani nedá říkat hraní. To bylo hrozné. Jako herec nemám vůbec žádné ambice, to už je definitivně za mnou.

Ale stále skládáte filmovou hudbu, ne?
Ano. Skládání hudby pro film mě strašně baví, něco už jsem udělal a spoustu dalších věcí mám v plánu. Filmy mám hrozně rád. Baví mě je rozebírat, mluvit o nich, studovat je. Vztah hudby a filmu je pro mě nesmírně důležitý.