metro.cz

Počasí v Praze

6 °C / 5 °C

Úterý, 12. prosince 2017. Svátek má Simona.

Nezajímají mě Nekonečné intelektuální kydy, říká scénárista Petr Kolečko

18. listopadu 2017  11:15 Jaroslav Panenka
Těsně za sebou měl premiéru své nové divadelní hry dvě noci na Karlštejně a filmu Bajkeři. Na oba počiny je hodně vidět, neboť jméno scenáristy Petra Kolečka láká pozornost. Seriály jako Okresní přebor, Čtvrtá hvězda či Vinaři ho katapultovaly z avantgardních scén do milionů českých domácností, film Masaryk z něj udělal laureáta Českého lva. Petr Kolečko je zkrátka scenáristická hvězda. Ať už se mu to líbí, nebo ne.

Chodíte inkognito do hlediště pozorovat, jestli se diváci na vaší hře, případně filmu smějí tam, kde mají? 
Krčit se někde v koutku, abych špicloval diváky, to mě opravdu nikdy nenapadlo. Svá divadelní představení se snažím z principu vidět tak dvakrát třikrát za sezonu, chci mít přehled, v jakém jsou stavu, anebo na ně doprovodím někoho ze známých. Do kina na vlastní filmy nechodím. Sály jsou u nás po pár týdnech promítání poloprázdné, což zvlášť u komedií bývá problém: jakmile není slušně zaplněno, lidi nemají šanci se navzájem nakazit smíchem a pak to prostě nefunguje, jak by mělo.



Petr Kolečko

Divadelní, televizní a filmový autor, 33 let

■ Pochází z Broumova. 

■ Vystudoval obor dramaturgie a režie na DAMU. Jeho absolventské představení Láska, vole získalo Cenu Evalda Schorma. Už během studií uváděly jeho hry profesionální scény. 

■ Dva roky působil jako dramaturg Městského divadla Kladno, několik let umělecky vedl pražské A Studio Rubín. 

■ Velkou pozornost vyvolaly například jeho hry Jaromír Jágr, Kladeňák, Federer–Nadal, Kauza Médeia, Poker Face, muzikál Porno- hvězdy, Žena za pultem 2: Pult osobnosti, Dvě noci na Karlštejně. 

■ Podílel se na seriálech Okresní přebor (i jeho filmové verzi), Čtvrtá hvězda, Marta a Věra, Vinaři, Vyšehrad, Trpaslík, Most aj. 

■ Jan Hřebejk zfilmoval jeho Zakázané uvolnění, Vojtěch Kotek Padesátku. Jeho nejnovější film se jmenuje Bajkeři. 

■ Za film Masaryk získal společně se spoluautory Českého lva za nejlepší scénář roku.

■ Je otcem synů Jakuba a Antonína. 

Ve své hře Federer–Nadal dokonce hrajete. Není to občas trýznivá zkušenost, když je v hledišti jen hrobové ticho?
Tam jsou moje pocity úplně jiné. Celé představení sedím přímo na jevišti a trýznivého na tom nic není. Na ledasco jsem si už zvykl. Samozřejmě vzpomínám na pár krizovějších večerů, ne pokaždé se zadaří, tak to u divadla holt chodí. Naštěstí se nám něco takového už dlouho nestalo. Třeba na Slovensku jsme jednou hráli za úplného ticha, nejspíš za to mohlo pár vtipů na Slováky ze začátku hry… Nebo hodně problematické reakce diváků jsme kdysi měli na hru Úl na Nové scéně. Poznáte na lidech, že jsou z představení rozpačití, a za takové atmosféry není dvakrát příjemné vylézt do foyeru a dát si nenuceně drink.

Psaní je v obecných představách osamělá činnost. Jak vyvažujete ta tichá dopoledne u počítače…
Cože? (smích)

U vás se tichá, osamělá dopoledne s tvorbou nekonají?
Taková dopoledne určitě bývávala, ale stal jsem se otcem, mám spoustu dalších povinností, takže jsem si navykl psát v různých částech dne, jakmile vyšetřím pár hodin času a alespoň trochu klidu. Prostě se snažím kus toho upsat, než se zas budu muset zvednout a jít řešit něco jiného. Dopředu si na to vyčleňovat hodiny už moc nejde. Rád třeba píšu ve vlaku.

Kompenzujete si čas strávený psaním?
Myslím, že žiju docela akčně. U psaní sedím na zadku, proto se pak snažím cvičit, zasportovat si. Taky si rád zajdu někam se dobře najíst a napít, občas vyrazím za kulturou a velkou radost mi dělá cestování.

Ve vašem výčtu mi chybí debaty o divadle a jeho smyslu v zákulisních klubech. Ty neprovozujete po nocích?
Tak ty mě nikdy nebavily. Vlastně jsou jedním z důvodů, proč jsem udělal od divadla půlkrok stranou k technickým médiím, což jsem původně neměl v plánu. Na škole jsem si představoval, že skončím jako dramaturg v nějakém divadle a k tomu budu psát svoje hry. Ale právě prostředí všech těch „uměleckých“ scén mě tak trochu vyhnalo, mám pocit, že do tohohle světa nepatřím. Nekonečné intelektuální kydy mě nikdy nezajímaly, já se vždycky chtěl bavit hlavně o fotbale a ženských. Nic mi neříkalo vysedávání do rána v klubu u vína, u kterého se vedou pořád dokola ty samé řeči o kumštu. Rád jsem během studií někam zašel se spolužáky, nicméně jak přišla řeč na Brechta v jednom divadle a Ibsena zas jinde, radši jsem se potichu ožíral a jen přitakával.

Fotogalerie

Je podobným klišé představa, že inspiraci hledáte v útržcích cizích hovorů v dopravních prostředcích či u vedlejších stolů v restauracích?
Nevzpomínám si, že bych použil motiv odposlechnutý odvedle. Občas ukradnu větu, hlášku, co mě pobaví, nebo mi někdo řekne bizarní historku, občas mě něco trkne v životě. Ale že bych si vyposlechl, co se přihodilo sousedovi, a z toho vystavěl námět, to se mi zatím nestalo. Třeba se s tím jednou taky setkám. Nicméně dost mých her není původně z mojí hlavy. Přijdou za mnou, jestli nechci napsat o nějakém tématu, případně o nějakém prostředí, já to zadání přenesu do svého vnitřního světa, vnesu do něj svoji zkušenost a předložím výsledek.

Dokáže ten výsledek kolikrát překvapit i vás samotného?
Dobrá látka se prý pozná podle toho, že postavy vám začnou při psaní samy dělat, co chtějí, aniž byste je do toho tlačil, že se váš příběh prostě rozžije. Tomu dost věřím. Texty, kde se mi nic takového nestalo, se nakonec neukázaly kvalitní nebo se v nich kvalita musela najít až během realizace. Nevím, jestli překvapuju sám sebe, každopádně ty chvíle, kdy vás příběh odvede někam jinam, jsou na psaní nejkrásnější. Proto úplně nemiluju přípravné fáze, u synopse totiž nic mezi nebem a zemí nevznikne.

Diváci si vybírají většinou podle hereckého obsazení, ale vy patříte k těm málo autorům, na které se takzvaně chodí. Svazuje vás to?
Já předně nevím, jestli to takhle skutečně je. Cítím, že u divadla nějaké jméno mám, nejspíš existují lidé, kteří rozlišují můj rukopis. Ale jen minimum diváků si řekne: Tohle napsal Kolečko, na to musíme jít! Spíš to pro ně snad není důvod se tomu představení vyhnout. Pro většinu stejně hrají zásadní roli v rozhodování herecká jména, a jestli inscenace funguje jako celek. Lidem je vesměs jedno, kdo hru napsal, a je to tak dobře. Divadlo je týmový sport.

Zatím mluvíte jenom o divadle… 
 filmem mám v této souvislosti čerstvě za sebou jednu nepříjemnou zkušenost, a to s mediální reakcí na komedii Bajkeři, která se týkala v podstatě jenom mě. O hercích nebo režisérovi jste se toho v recenzích dočetl minimum, což mi přišlo trapný. Bajkeři jsou producentsky vedený film, vznikl za jasným komerčním účelem a s jasným zadáním, to každému, kdo tomu rozumí, musí být jasné. Podle mého názoru nedopadl špatně. Každopádně si myslím, že u takhle zaměřeného filmu by autor ani nemusel být mediátorem styku výsledného díla s novináři. Necítím se tím být dotčený kvůli sobě, ale kvůli celému štábu. Navíc čtenáře těch článků vůbec nezajímá nějakej Kolečko, ti se chtějí dozvědět, jestli uvidí Celeste Buckingham nahoře bez. A o ní se nedočtou jedinou větu.

Stal jste se podrobně sledovaným autorem, každá vaše novinka je hojně diskutována. Jak jste si zvykal na fakt, že se prostě nemůžete zalíbit všem?
Myslím, že jsem se stal daleko šířeji přijímaným autorem, než jsem kdy měl v úmyslu. Považuju to za náhodu, protože já jsem ze své cesty neuhnul. Vždycky jsem chtěl psát tak, jak doteď píšu, a sám jsem překvapený, nakolik je Čechům vlastní ta má drzost a nekorektnost. Opravdu mě překvapuje, že jazyk, kterým mluvím, je použitelný v masmédiích a ještě s takhle masivní recepcí. Nic takového jsem nečekal, nicméně když už se stalo, musím za to samozřejmě přijmout nějakou zodpovědnost. Každou chybu, byť sebemenší, mi dá okolí slíznout s daleko větší razancí, než kdybych v takové pozici nebyl.

Umožňuje vám tato pozice alespoň si vybírat a autorsky plout mezi žánry, jak se vám zlíbí?
To spíš naopak. Napadá mě hned několik žánrů, které bych si rád zkusil napsat, ale nedostanu se k nim. Například mě lákají historické látky, k nim jsem přičuchl jen díky Masarykovi, i když nevím, jestli zrovna tento snímek můžu mezi ně zařadit. S takovou nabídkou za mnou dohromady nikdo nepřijde, protože mě všichni berou jako autora komedií a v ničem jiném mi zatím moc nevěří. Není tedy pro mě vůbec jednoduché získat zakázku na film nebo televizi jiného žánru, producent to vnímá jako riziko a já ho vlastně trochu chápu. Film Masaryk tuto situaci trochu změnil, díky němu jsem dostal nabídku na zajímavou historickou minisérii, paradoxně z Polska. Tak uvidíme, jestli ji zrealizují. A momentálně pracuju s jedním avantgardním tvůrcem na scénáři k hororu.

Okusil jste na vlastní kůži známou pravdu, že v Česku se úspěch neodpouští?
Mockrát. Vždycky jsem byl trnem v oku kritikům, dodnes nevím, čím jsem si to zasloužil. Někteří z nich jdou nesmyslně až do osobních výpadů. Někde jsem si o sobě třeba přečetl, že jsem amorální rasista maskující se pubertálním humorem. A podobný bláboly. Nad obsahem těch vět pak vždycky přemýšlím, jakou cestou k takovým formulacím jejich autoři došli a proč… Úspěch se u nás opravdu nepromíjí. Spousta lidí, se kterými jsem se nikdy neviděl, mě automaticky vnímá jako arogantního kokota, okamžitě pro mě najdou tuhle škatulku, aniž by se mnou prohodili půl slova. Já tedy nejsem moc skromný člověk, ale vím, jaká nálepka mi dopředu hrozí, a o to úzkostlivěji se snažím nedat nikomu záminku. Zbytečně. Navíc tu lidi nemají rádi, když se dosáhne úspěchů jinými cestami, než na jaké jsou zvyklí a jaké si sami museli prošlapat. Na to jsme narazili právě s Masarykem. Vybrakovali jsme České lvy, aniž bychom patřili do nějaké hierarchie, a kolegové z branže nám dávali najevo, že takhle se to nedělá, takhle to nemá být. Podobně jsme se vymkli kontrole se seriálem Vinaři. Jde sice o abstraktní pocit, ale neodpouští se.



Komentáře

Hlavní zprávy

Internetové bankovnictví střídá mobil

Internetové bankovnictví střídá mobil
Komerční sdělení vydáno 12. prosince 2017  0:01

Budete platit hotově, kartou, nebo telefonem? Možná se vám taková otázka nemusí zdát zrovna v pořádku. V obchodě by však mohla už nyní zaznít zcela...  celý článek

Poezie v obraze. Strahovský klášter hostí výstavu Krajinou ráje

Z výstavy Krajinou ráje
vydáno 11. prosince 2017  15:26

Většinu profesního života strávil jako ředitel gymnázia v Praze 9 - Horních Počernicích. Jan Podešva se však už řadu let věnuje také krajinářské...  celý článek

Platy rostou. Za 12 tisíc korun na lesní pilu nejdou ani cizinci

(Ilustrační snímek)
vydáno 11. prosince 2017  14:47

Hledáme. Nabízíme. Nikdy za posledních pětadvacet let nesháněli zaměstnavatelé lidi tak intenzivně jako nyní. Často marně. Nezaměstnanost klesla na...  celý článek

Sloupek Mardoši: Kuny vrací úder

Mardoša, člen skupiny Tata Bojs
vydáno 11. prosince 2017  13:13

Říkám si, to je hrozné, jaký tu mají smrad.  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám