Pár dnů před Vánocemi se mi povedl husarský kousek. Rozbolelo mě v krku a každé vyřčené slovo se stalo malým utrpením. Rozhodl jsem se proto svoje hlasivky vyléčit mlčením a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat.
Jal jsem se tedy promlčet až ke zdraví a uzavřel se do ticha. Se ženou jsem komunikoval jen v tom nejnutnějším jako dávno na střední – papírkovou metodou.
Bylo to pozoruhodné. Čím déle jsem mlčel, tím více jsem si začal uvědomovat všechny názory a komentáře, které mne napadaly a které bych za normálních okolností začal vyjadřovat. Jenže já to i přes silné nutkání neudělal. Pořád jsem mlčel a jen pozoroval svou mysl, jak má chuť se ke všemu vyjadřovat, všechno hodnotit a komentovat.
Asi by to nebylo nic proti ničemu, jenže za vodopádem myšlenek a mentálních komentářů jsem si uvědomil, kolik z nich je zcela banálních a zbytečných. Nebo dokonce stěžujících. Kolik z nich nemá žádný hlubší smysl, a pokud je neřeknu, vůbec nic se nestane. Ba naopak. Získám tím navíc spoustu času i energie, kterou pro sebe a své dobro mohu smysluplně využít. Lépe a radostněji.
A tak jsem se uprostřed tiché epizody svého života rozhodl užívat sílu svého hlasu vědoměji než doposud. Rozhodl jsem se osvobodit od své „závislosti“ mluvit. Tedy nejprve slova, kterým chci dát hlas, prověřit a až pak vypustit do světa. Jsou důležitá? Jsou dobrá a užitečná? Budou moje slova lepší než ticho? Pokud ne, tak proč je vyprávět? A tak méně mluvím a více prověřuji. Méně mluvím a cítím se líp.
