Žádný řezník, pouhých pět pokrývačů na celý kraj, jen o něco málo víc tesařů a sotva desítky zedníků, kovoobráběčů či strojních mechaniků. Na druhé straně více než tisícovka gymnazistů a vyšší stovky zájemců o lycea. Tak by se v kostce daly shrnout letošní přihlášky na střední školy pro Jihočeský kraj. Deváťáci mají zájem hlavě o všeobecné vzdělávání, k jehož posilování tíhne také česká vláda.
Pro firmy to není příznivá zpráva, odborníků jim totiž při tomto trendu bude dál ubývat. A nové budou shánět jen těžko. „Problematiku řešíme i s Jihočeskou hospodářskou komorou, která řemesla podporovat chce. Je to trochu schizofrenní situace, když se se státem v tomto ohledu nedokážou shodnout. Všichni víme, že řemeslníky potřebujeme. Pokud však není vůle z nejvyšších míst, dostáváme se do nesnází,“ upozorňuje David Dědič, vedoucí oddělení HR kaplického závodu společnosti Engel strojírenská.
Právě zde mají už sedm let v provozu učňovské středisko, kde si specialisty do výroby sami připravují. „Loni a předloni se k nám hlásilo tolik elektrikářů, že jsme si mezi nimi mohli vybírat. Letos se vše obrátilo a máme najednou problém středisko naplnit. Příčinou nebyl ani tak slabší ročník, ale spíše tendence ke všeobecnému vzdělání,“ myslí si David Dědič.
Podobné zkušenosti má také HR manažerka společnosti Yanfeng Gabriela Jeřábková.
Ta se se zástupci dalších firem v regionu snažila o otevření oboru plastikář na jedné z jihočeských středních škol. „Měli jsme společně i s ředitelem několik sezení a přemýšleli nad tím, jak takový obor naplnit. Na poslední chvíli se ale vše zrušilo s tím, že škola dostala od zřizovatele nabídku na otevření vlastního lycea. Najednou obor plastikář nikoho nezajímal,“ krčí rameny Jeřábková.
Celý magazín |
Podle ní je tak velmi pravděpodobné, že se tento obor v Jihočeském kraji otevřít už nepodaří. „Jiná škola ho nenabízí, přitom na domluvené škole měli potřebnou akreditaci, takže by obnova byla jednoduchá. Postupně však sklouzáváme ke všeobecným oborům. Všichni chtějí maturitu, což je s technickým vyučením problém. Děti se po dvouleté nástavbě nesouvisejícího oboru k tomu původnímu jen stěží vracejí,“ doplňuje Jeřábková.
Snahu o otevření vlastního a na míru šitého potravinářského oboru vyvíjela v minulosti také Madeta, jež i na dělnické profese preferuje zaměstnance, kteří mají v oboru alespoň nějaké základy. „Zvažovali jsme spolupráci na otevření výučního oboru na táborské střední škole obchodu, služeb a řemesel, ale nakonec jsme s ohledem na malý zájem studentů od záměru ustoupili. Stáli jsme však u zrodu maturitního oboru technologie potravin na SOŠ ekologické a potravinářské ve Veselí nad Lužnicí. Odtud nám sice přicházejí jen jednotky absolventů, ale i za to jsme rádi,“ vysvětluje personální ředitel Madety Pavel Buryánek.
Problém se sháněním kvalifikovaných pracovníků mají i v Budějovickém Budvaru, pro nějž je specifický například obor sladovník. „Ze strany dětí je o něj mizivý zájem, některé ročníky se nedaří ani otevřít. Máme jediné štěstí, že nám v tomto oboru stačí pouze jednotky absolventů, na jejich množství tak nejsme tolik závislí,“ jmenuje personální ředitelka Budvaru Monika Grešová.
Relativně dobrá situace je například ve vimperském závodu Rohde & Schwarz, který spolupracuje především s elektrotechnickými školami v širším okolí města. „Od nich se k nám hlásí poměrně dost dětí na praxe, z nichž se nezřídka stávají naši zaměstnanci, za to jsme velmi rádi. Společně s dalšími firmami ve městě jsme rozběhli spolupráci, při níž podporujeme školy ve Vimperku. Kromě dětí také cílíme na jejich rodiče, kteří mají na rozhodování dětí velký vliv,“ říká HR specialistka závodu Kateřina Koubová.
Nízký zájem o technicky zaměřené obory vnímají například i v českobudějovické společnosti Robert Bosch, kde mají problém shánět i odborníky z řad vysokoškoláků. „Technický dorost si tak musíme vychovávat v našem kvalifikačním centru. Máme v něm vlastní učňovské středisko s maturitním oborem mechatronik, rekvalifikační programy pro stávající zaměstnance a zveme sem také studenty vybraných středních škol,“ představuje možné řešení personální ředitelka firmy Barbora Schelová.
Na nezájem škol v otázce spolupráce s firmami pak naráží vedoucí lidských zdrojů společnosti Jihostroj Marcela Wiltschko, podle níž iniciativa vychází vždy ze strany zaměstnavatelů. „Oslovujeme středoškoláky především strojírenských oborů a zveme školy na exkurze do firmy, kde se seznámí s naší výrobou a s ní souvisejícími pracovními pozicemi, jež u nás po škole mohou vykonávat,“ popisuje praxi v Jihostroji Wiltschko.
Na nedostatečnou provázanost firem a škol naráží i HR manažer českokrumlovského závodu Fronius Jiří Jíša. V tomto ohledu zmiňuje především výhody duálního systému, který funguje například v sousedním Rakousku. Obě strany jsou v něm zapojené ve velké míře tak, že žáci tráví podstatnou část výuky přímo ve firmách.
„Spolupráce se školami je ale velmi náročná, my bychom rádi školy podpořili a nabízíme i experty do výuky nebo techniku, ale často se naše představa nesetkává s tou jejich. Stává se nám také, že absolventi neumí základy, které je pak doučujeme. To se týká spousty škol, bohužel i některých absolventů budějovické VŠTE. Odtud si ale na druhou stranu nemůžeme vynachválit logistiky,“ připomíná Jíša a dodává, že v případě zavedení duálního systému by bylo třeba přikročit k němu koncepčně tak, aby se do něj zapojila většina firem.
Souhlasí s ním také vedoucí oddělení HR kaplického závodu společnosti Engel strojírenská David Dědič, podle něhož si žák musí vypěstovat vztah k firmě ještě předtím, než do ní nastoupí jako zaměstnanec. „Snažíme se školám vybavovat učebny potřebným zařízením. Spolupracujeme například s budějovickou SPŠ strojní a elektrotechnickou, odkud bychom potřebovali získat především konstruktéry. Jenže téměř všichni studenti odcházejí po maturitě na vysoké školy a my s nimi pak ztrácíme kontakt,“ přibližuje David Dědič spolupráci Engelu se školami.
Některé společnosti tak namísto spoléhání na dostatek absolventů investují peníze a úsilí do rekvalifikací nebo interního rozvoje zaměstnanců. „Právě rozvoj pracovníků je pro nás klíčový. Budeme časem potřebovat mistry, vedoucí výroby i ředitele závodu. Snažíme se v předstihu takové lidi vytipovat, v tom nám rekvalifikace moc nepomáhá. U ní navíc narážíme na nezájem zaměstnanců, motivovat je se nám příliš nedaří,“ připouští personální ředitel strojírenské společnosti Groz-Beckert Petr Justin.
Na cestu vlastního školení a vychování pracovníků se vydali například v krumlovském závodu společnosti Schwan Cosmetics vyrábějící kosmetické tužky. „V Česku jsou v tomto oboru jen dvě podobné firmy, valnou část lidí proto musíme všechno naučit. Investice do škol se nám v tomto ohledu moc nevyplatí, i když jsme v kontaktu se školou ve Velešíně. Osvědčila se nám spolupráce s Jihočeskou univerzitou, odkud k nám však míří bohužel jen jednotky absolventů,“ vysvětluje personální ředitel firmy Martin Toman. K podobnému kroku v otázce odborného rozvoje zaměstnanců v oblasti jejich pracovní pozice přistupují také v Jihostroji. „Zájem z jejich strany je poměrně slušný a netýká se pouze zvýšení kvalifikace v odborném rozvoji, ale také otázky jazykové vybavenosti. Řídíme se přitom komplexním plánem vzdělávání s přihlédnutím na osobní rozvoj pracovníka,“ podotýká za Jihostroj personalistka Marcela Wiltschko.
Programy interní rekvalifikace nabízejí také zaměstnancům v budějovickém Boschi, který v otázce vzdělávání zaměstnanců těží především z vlastního kvalifikačního centra.
„Zaměstnancům ve výrobě doplňujeme chybějící znalosti v mechatronice, programování výrobních robotů a automatu či obsluhy kamerových systémů. V kancelářích míříme hlavně na práci s daty a jejich vizualizaci. Nabízená kapacita míst nám leckdy nestačí,“ nabízí výčet možností personální ředitelka Schelová.
V posledních letech se navíc největší energetické společnosti jako ČEZ nebo E.GD vydávají cestou otevírání vlastních tříd u svých partnerských škol. Naposledy se povedlo právě E.GD otevřít na SOŠ elektrotechnické a COP v Hluboké nad Vltavou jednu třídu zaměřenou na obor elektrikář-silnoproud, čímž firma reaguje na blížící se odchod řady odborníků do penze.
Podle Jíši z Froniusu je však pro relativně menší společnosti problém otevírání podobných tříd zejména kvůli financím. „Myslím si, že například ČEZ a E.ON jsou v jiné situaci, protože působí v kritické infrastruktuře s mimořádnými zisky. Mohou si tedy dovolit investovat desítky milionů do školy a vytvořit si vlastní obor. Obecně je trh práce ale takový, že mu školství v současném stavu vůbec nepomáhá,“ domnívá se.
Za pravdu mu dává i Toman ze Schwanu, jenž upozorňuje i na přetahování školáků ze strany obou zmíněných společností. „Stávalo se, že nám přepláceli i studenty na stipendiích. Takové firmy zkrátka mají spoustu peněz a jsou top zaměstnavatelé, my si takové věci nemůžeme dovolit. Člověk u nich nastoupí do vlastní akademie, kde je kompletně vzdělávají,“ přibližuje situaci Toman.
Velkým tématem příštích let se navíc stane postupná automatizace výroby v technicky zaměřených firmách. Podle jejich zástupců však na přechod nebudou současní absolventi ani stávající pracovníci dostatečně připravení. „Pro nás byl doposud produktivním člověkem dělník, postupně se z něj stává seřizovač. Bude navíc třeba, aby zaměstnanci ovládali cizí jazyk, což zatím moc nezvládají. Školství je dnes deset let pozadu, a přitom automatizace letí kupředu. Budeme tu mít spoustu inženýrů, kteří nebudou vědět, co s tím,“ nabízí Jíša temný scénář.
Někdy chybí i základní znalosti
V takovém případě však bude důležité, aby se společnost začala skutečně orientovat na řemeslné obory. „K nám se hlásí spousta kadeřníků a kuchařů, které musíme přeškolovat. Zdá se, že školy chrlí stovky absolventů, kteří nemají uplatnění na trhu. Kvůli tomu nám chybí odborníci jako technologové, ale i primární pozice, které nejsou až tak odborné. Máme například problém sehnat technologa, který raději zamíří do oblasti automotive,“ shrnuje situaci v Rohde & Schwarz Koubová. Řada jejích kolegů navíc naráží na to, že v souvislosti s nástupem umělé inteligence nejen do české společnosti bude mimořádně důležité ovládat alespoň anglický jazyk. „U žáků je to ale hodně slabé. Schválně jsem na jedné z exkurzí ponechala prezentaci v angličtině. Téměř nikdo se pořádně nechytal a nikdo nedokázal porozumět obsahu prezentace,“ naráží Jeřábková z Yanfengu na nedostatečnou jazykovou výbavu žáků.
„Tím ale opět narážíme na školství. Proč se povinně učí dva cizí jazyky? Nebylo by lepší se na základní škole zaměřit pouze na jeden a více jazyků nechat na gymnáziích?“ ptá se řečnicky personální ředitelka budějovického podniku Viscofan Lucie Němcová. „Základem by ale měla být orientace na český jazyk. Kolikrát mají někteří zaměstnanci problém i s komunikací v mateřštině,“ uvědomuje si Němcová.
Za pravdu jí dává i Jíša z Froniusu a připomíná, že lidstvo obecně postupně přestává ovládat základní znalosti. „Začíná to právě už při komunikaci. Absolvent má pomalu problém podepsat smlouvu. Na nic se neptá a jen se dívá, co se kolem něho děje. Sociální integrita dětí je také žalostná. Vliv na to měla pandemie covidu, daleko více se ale na tom podepisují především sociální sítě,“ domnívá se Jíša.
