Vánoce jsou nejenom časem míru a pohody, ale také lásky – v tom doslovném slova smyslu. Venku je zima a nevlídno. Doma je teplo a talíř plný cukroví. Tak se někdy stává, že dospělí začínají pod peřinou ožívat, k čemuž jsem se ale nechtěl dostat. Sex je pro herního teoretika monotónní hra s předem odhadnutelným koncem neboli nuda. To všechno předtím působí vskutku zajímavěji. Kultura by mi dala za pravdu – slovo hra je u mnoha národů spojené s nějakou erotikou opředenou aktivitou.
Mě by však spíš zajímalo, co se děje už před předehrou? Občas totiž bloumám nad tím, kdy to vůbec začíná? Je to už tehdy, když chlap nasadí montérky a opraví ty tisíckrát omílané vzpříčené dveře, nebo v případě menší zručnosti alespoň vyrazí do krámu pro kytku? Nezačíná to už tehdy, když žena odveze děti k babičkám, vysmejčí a upeče kachnu? Moje výzkumnické já se pak musí zeptat, jaké máme žánry předehry, na kolik bodů se to hraje a kolik je maximální počet spoluhráčů. Má žena na mě teď volá z kuchyně, že odpověď na tyto otázky je u nás jasná: italské melodrama, na více bodů než partneři jejích kamarádek a o počtu spoluhráčů odmítá diskutovat.
Ne, že bych jí nevěřil, ale i tak mám po delším pátrání plno otázek, na které jsem v akademické knihovně nenašel důstojných odpovědí. V indickém sanskrtu existuje pro hru slovo „krídati“, přičemž výraz klenot hry („krídaratnam“) označuje soulož. Díky klenotům jsme tady na světě, ale předpředehra se moc nerozebírá. Já bych nějaká podrobně napsaná pravidla bral! Byl by to asi významný objev, který by dokonce mohl vést k vypuštění předehry.
