Když jsem před čtyřmi lety začala studovat obor latinskoamerická studia, vůbec jsem netušila, jak mi to navždy změní život. Měla jsem to štěstí strávit v Latinské Americe více než rok života. A to nejen cestováním, ale především studiem místních kultur, dobrovolnictvím a také stáží na velvyslanectví ČR.
Při mé první cestě do Mexika mě ani ve snu nenapadlo, že se během několika dnů z luxusní rezidenční čtvrti v Mexico City, kde jsem pobývala na pozvání své mexické kamarádky a měla k dispozici i dvě služebné a šoféra, dostanu třeba až do chudé vesnice jménem Lipuntahuaca. Ta se nachází v severní části státu Puebla. Až 90 procent obyvatel tam stále mluví původním indiánským jazykem totonaco, dodržuje velké množství tradic i rituálů a živí se převážně chilli papričkami, fazolemi a kukuřičnými tortillas.
Většina místních obyvatel je absolutně přesvědčena o tom, že právě kukuřičné tortillas jsou hlavním zdrojem obživy na celém světě, protože v Mexiku se jedí prostě ke všemu buď jako příloha, nebo jako hlavní chod.
Lidi bílé barvy kůže (guerro – výraz pro muže, guerra – výraz pro ženu) viděli ve svém životě víckrát v televizi než ve skutečnosti. Málokterý Mexičan totiž má blonďaté vlasy (na rozdíl ode mě), a proto se mě téměř každý z místních ptal, jestli jsem se takhle narodila, jak vypadají moji rodiče a také jestli jíme tolik kukuřice. Ta je totiž hlavním zdrojem potravy v celé Střední Americe. Často je považována za posvátnou, a dokonce existuje teorie, že lidé původně pocházejí právě z ní.
