Internetový predátor není žádný starý a ohyzdný chlap v baloňáku, který číhá u školy

Pročítat si statistiku o tom, jaká nebezpečí číhají na nejmladší generace na internetových sítích, chce svým způsobem pevné nervy. Zvláště pokud se do nich ponoří rodiče dětí v předškolním i školním věku.

Nebezpečné výzvy z netu
„Nemáme zatím zprávy, že by byly děti v Česku ohrožené nějakými životu nebezpečnými výzvami, které na internetu kolují,“ vysvětluje úskalí tohoto virtuálního světa Martin Kožíšek, koordinátor SaferInternet Centra (SIC). To od roku 2019 sleduje internetová úskalí, pořádá školení a setkání pro školy, pedagogy i rodiče, vytváří preventivní a naučné programy jak pro děti a mládež, tak pro rodiče.

„Výzvy typu vypij do minuty to a to, skoč, vylez a podobně, které vybízejí především děti, aby něco udělaly a pak se tím pochlubily a takovou výzvou ohrozily své zdraví nebo život, s tím jsme se u nás ještě nesetkali,“ upozorňuje Kožíšek.

Krizové telefony zvoní čtyřiadvacet hodin denně
Jak ale ukazují například zkušenosti z Linky bezpečí, děti se se svými špatnými zážitky svěřují. Právě třeba na této lince, která příští rok oslaví třicet let existence. „Výrazně se projevil i technologický pokrok. Pokud existovaly převážně jen pevné telefonní linky, měly děti často problém ozvat se, aby je doma nikdo neslyšel. V éře mobilů drnčí linky nepřetržitě,“ připomíná ředitelka Linky bezpečí Kateřina Lišková. Výjimkou nejsou popůlnoční telefonáty nebo volání ve čtyři ráno.

DĚTSTVÍ NA SÍTI Pouhá dvě procenta dětí by se s kyberšikanou nebo jinými problémy z internetu svěřila vlastním rodičům. V průměru 6,5 hodiny denně stráví české děti na internetu. SIC

Linka ale zajišťuje nejen pomoc přímo dětem, přes rodičovskou linku se s odborníky spojují i maminky a tátové. „Často proto, že mají podezření, že se s jejich dítětem něco děje, že zdrojem jeho potíží může být internet, kyberšikana, ale jen to tuší. Stane se, že rodič zavolá sám a pak předá operátorce dítě, které by možná ani samo nezavolalo,“ dodává Lišková. Výčet problematických oblastí, kvůli kterým děti či rodiče volají, se ve značném počtu týká právě internetu.

Zámoří se učí od Evropy, Unie je v bezpečnosti v čele
Kdo je zodpovědný za to, co se na internetu nabízí dětem? Kdo je má před negativním obsahem chránit? „Děti umějí dříve používat počítač a užívat internet než jezdit na kole,“ říká Dita Charanzová, místopředsedkyně Evropského parlamentu. Upozorňuje na to, že jen v loňském roce se na síti objevilo kolem 85 milionů fotografií a videí, které nějakým způsobem zneužívaly děti a měly více či méně pornografický charakter. Evropská unie i Evropský parlament se v současnosti zabývají tím, aby to byli velcí hráči na internetu, kteří by měli vyhodnocovat obsah ve vztahu k dětem.

Ukazuje se totiž, že třeba každé sedmé dítě poslalo někomu fotografii svých intimních míst, každé jedenácté dítě se přes nejrůznější komunikační sítě baví s někým neznámým. „Co se přístupu k bezpečnosti v této oblasti týká, je Evropská unie na čele světového přístupu, i Spojené státy to sledují a mají tendenci se přiučit,“ podotýká Charanzová. Rodičovskou roli ale Charanzová nepodceňuje, debaty na téma, co lze na internetu sledovat, jaká nebezpečí tam číhají, co děti na síti zajímá a co na počítači dělají, by podle ní měly patřit k rodinným debatám. „Nezakazovat, ale bavit se. Máme doma pravidlo, že se o víkendu sejdeme u oběda, tabu jsou mobily, nesledujeme televizi, a debatuje se o tom, co koho zajímá, je řeč i o internetu,“ doplňuje přístup k internetové bezpečnosti dětí místopředsedkyně Evropského parlamentu Charanzová.

Skuteční dravci jsou děti, ne oplzlí staříci
Kožíšek z SIC zdůrazňuje, že mediální tlak vytváří ve starších generacích představu, že na děti čekají na internetu tisíce sexuálních predátorů. „Je to velký omyl, v Česku by se dali spočítat na prstech jedné ruky, pokud je řeč o těch, kteří mohou dítě ohrozit nejdřív přes síť a pak i fyzicky,“ říká Kožíšek.

Určitě neplatí klišé, že predátor je starý chlupatý a ošklivý chlap v baloňáku, který se potuluje kolem základní školy. Jak ukazují zjištění, mezi těmi, kteří dokážou vylákat z dětí intimní informace i snímky a kteří pak své oběti tvrdě vydírají a zastrašují, jsou většinou děti. „Je jim třeba jen deset let, perfektně zvládají technologie,“ varuje Martin Kožíšek. Neplatí však ale ani zažitá rovnice, že predátor rovná se pedofil.

Existuje univerzální rada, jak děti před virtuálními problémy ochránit? Prohlížet jim telefon nebo počítač? „Někdy je asi nutné i takovou hranici překročit, ale dítě by mělo současně vědět, že to rodič dělá kvůli zodpovědnosti za ně, a rodič by mu to měl vysvětlit,“ říká Lišková z Linky bezpečí.