Když pořádáte nějaký workshop, jak vidíte pohled lidí s mobilem na fotografii jako takovou?
Jednou mě moje kamarádka zvala na oběd. Že udělá svíčkovou z kuřete. V mikrovlnné troubě. Svíčková se nedělá z kuřete, kuře se dělá na paprice a ne v mikrovlnce. Lidé fotící mobilním telefonem jsou na tom někdy podobně. Řeší neustále, jestli je všechno ostré, zapomínají že oknem do duše je oko. To má být ostré. Všechno ostatní už nemusí. Záleží na tom, co chcete, aby člověk na fotce viděl, vnímal.
Tahle fotografická doba je hodně digitální. Co vy a digi?
Vlastní tvorbu dělám stále na negativy a pak na papír. Ale ostatní podle požadavku klienta. Pokud si přeje digitální snímky, jdu ke Škodovi a foťák si půjčím.
Fotokomoru ještě máte?
Už ne. Protože jsem se naučil dělat platinové fotky a ty se nedělaly v temné komoře. Můj recept je někdy z roku 1850, fotky se nedělaly v temné komoře, navíc tehdy nebyla elektřina.
Jenže než taková fotka vznikne, trvá to asi dlouho. A na to už lidé nemají trpělivost. Cvak, cvak, počítač, tiskárna a je hotovo.
Dobrá galerie nevystavuje a neprodává fotografie z tiskárny. Možná jednou bude technika, kdy snímek vytištěný na tiskárně nevybledne. Zatím je klasická fotka nejtrvanlivější. Galerie nechce nabízet něco, za co zákazník utratí dvacet nebo sto tisíc korun, aby mu to za pět let vybledlo a on bušil na dveře galerie, že chce vrátit peníze. Takže když chce dobrý galerista od fotografa snímek, řekne mu, ať to udělá ručně. To je jako s michelinskou restaurací. V ní taky kuchař nudle do polévky krájí ručně.
Co bylo nejsložitější na platinotypii, abyste ji zvládl?
Je to složitější proces, ale je nejstálejší. Učil jsem se to už před dvaceti lety metodou pokus omyl. Nevycházelo to, nevěděl jsem, jestli mi prodali špatný materiál, nebo dělám chybu já. Na jednom workshopu, kde jsem jiné učil, se mě na to začal ptát jeden starší pán. Vysvětlil mi, že to, že se mi nedaří, není v tom, jestli si pořídím co nejdražší fotopapír. Že v době, kdy metoda vznikla, nebyl ještě papír dřevo, kyselina, škrob a plast, ale čistá bavlna. „Takový papír dělají u nás ve Velkých Losinách,“ říká ten pán. Ale ani pak se mi to nedařilo. Protože jsem nanášel chemikálii běžným štětce. Jenže v devatenáctém století se štětce dělaly z chlupů poníka. Kde mám po Vinohradech honit poníky? Pán mi taky poradil. U kaligrafů. Pořád se něco nového učím.
Kde se vlastně platina na fotky prodává?
Problém platiny je, že jako způsob fotografie zanikla s první světovou válkou. Přišlo se na to, že je to katalyzátor do výbušnin a později i katalyzátor do aut. Takže je to strategická surovina. Navíc se platina přísně eviduje, stejně jako diamanty. Nemůžeš si ji někde nakopat sám. Existuje ale firma v Santa Fe, ve Spojených státech. Prodají jen malé množství, pár mililitrů. Tady se to pak přísně proclívá. Všechno si o vás zapíšou a navíc si vezmou i otisky prstů. Když mi kdysi dorazila první dodávka, tak ani celníci neměli tabulky na clo za platinu. A ještě se mě při tom ptali, jestli na Žižkov odpaluji rakety. Takže kdyby něco bouchlo u žižkovského vysílače, tak si přijdou pro mě.
Platinotypie jde ale proti proudu digitálního focení.
Ani bych neřekl. Protože ručně dělané fotky jsou jediné, které vydrží. Sto padesát let i déle. Kolikrát najdete portrét své babičky v truhle na půdě. Fotografie přežila dvě světové války, komunismus i marxismus, krach na burze, tajfun na Moravě a co já vím co všechno. Ta fotka je ale i po té dlouhé době pořád stejná. Ta, co byste si vytiskl na digitální tiskárně, by dávno vybledla.
Nechci být rýpavý, ale digitalizaci asi nezastavíme, že?
Jak jsem řekl, dělám digitálně, ale pro ty, kteří nechtějí, aby jim to vydrželo. Když mě osloví firma, která existuje sto nebo sto dvacet let, tak asi chce, aby jim i fotografie vydržela dalších sto let. Kvůli archivaci. Mají vlastní archiv klasických negativních filmů a ty jsou stále stejné. Čím víc je moderní techniky, postupů a metod, tím víc vystupuje do popředí to klasické.
O to je to dražší. Když jsem se díval na dnešní ceny kinofilmů, nestačil jsem se divit.
Myslím, že co je dobré, to nezanikne. Nebude to ale pochopitelně levné. Jen si vezměte, že před příchodem fotografie existovali malíři. V každé vesnici aspoň jeden. Jak šli chlapi do války, chtěli do medailonku portrét ženy nebo své milé. Když pak přišla fotografie, říkalo se, že zanikne malování. Zanikli jen špatní malíři. Potom se objevil film, Tak zase prorokovali, že zanikne divadlo. Jak vidíte, Národní divadlo pořád hraje, zmizely kabarety a estrády. S příchodem televize předpovídali konec filmu. Nenastal. Kodak skončil sice s výrobou analogového filmového materiálu, ale pak se režiséři Spielberg, Tarantino a Scorsese dohodli, že nechtějí filmy natáčet na digitální kameru. Koupili od Kodaku licenci a znovu je tu analogový materiál. Je ovšem drahý, to ano.
Při focení na klasický film musel fotoreportér myslet, kolik mu zbývá materiálu. To s digitálem, pokud má velkou paměť, nikdo neřeší.
Barevný film stál kdysi třeba dvě stovky, to bylo dost. Redakce vám dala na focení dva tři, měl jste na každém šestatřicet okének. Na to jste musel nafotit celou reportáž, nebo i víc. Takže jste přemýšlel nad každým zmáčknutím spouště. Ale fotografie není o tom, čím se fotí a na co. Miroslav Tichý, svérázný fotograf z Kyjova, fotil na třeba na foťák z krabičky od mýdla. A má fotky v Paříži v Centru Georgese Pompidoua.
Co je pro fotografa nejdůležitější?
Mít takovou značku fotoaparátu, kterou vám opraví za rohem a na počkání. Já mám štěstí, že na Žižkově chodím kousek na náměstí Jiřího z Poděbrad k panu Procházkovi. Ten mi řekne, ať si dám venku cigáro a přijdu za dvacet minut. Když ale budu mít přístroj, kde je nejbližší servis například v Belgii nebo v Japonsku...
