Jak jste se k takto náročné cestě dostal?
Je za tím posloupnost. Sportuji a cestuji odjakživa. Nyní jsem hledal cestu, jak posouvat hranice svých fyzických možností. V Himálajích jsem si vyzkoušel dlouhé trasy ve vysokých nadmořských výškách, chodil jsem v Turecku nebo ve Skotsku, přešel jsem i několik pohoří u nás. Před rokem a půl mě napadlo, že bych moh zkusit přejít Českou republiku. V tuzemské knize rekordů byli tři kluci, kteří to zvládli kolem třinácti dnů. Tak jsem si řekl, že to zkusím pod deset dní.
Nyní jdete napříč Českem znovu, ale v rozsáhlejším projektu. Co vše za ním je?
Vždy za nějakou svou cestou hledám i příběh. U té současné chci upozornit na příběhy předčasně narozených dětí, protože sám jsem otec jednoho takového. Před necelým rokem se nám narodil syn na začátku šestého měsíce těhotenství a vážil 610 gramů. Žena s ním byla přes sto dní v nemocnici a já za nimi dojížděl. Potkali jsme mezitím spoustu lidí, kterým se stalo něco podobného. Dozvěděli jsme se, že se ročně předčasně narodí zhruba osm tisíc dětí. Další případy se dozvídám i teď během cesty. Kromě doktorů nám tehdy pomohla nezisková organizace Nedoklubko, tak jsme se domluvili, že bychom navázali spolupráci. Chceme vyrobit informační balíček pro tatínky, protože když se narodí dítě předčasně, jsou většinou právě oni první, kdo dítě uvidí a dostávají potřebné a důležité informace, ale nejsou na to připraveni. To je všechno na pozadí mého snu, tedy toho pochodu.
Ženu a syna jste nyní nechal déle samotné. Jak zvládáte odloučení?
Je to těžké, ale shodou okolností jsem o víkendu rodinu viděl, když jsme se potkali na mé cestě. Syn dělá neuvěřitelné pokroky. Za čtrnáct dní, co jsme se neviděli, se postavil a začíná říkat máma. Na druhou stranu si říkám, co je měsíc v životě, když je za tím úsilím přidaná hodnota.
7 rekordů
|
Z čeho cestu hradíte?
Moc toho nepotřebuji. Jíst musím stejně, v botách taky musím chodit. Pracoval jsem v Anglii, kde jsem správcoval domy a měl poradenskou agenturu pro Čechy, kteří do Anglie jezdili. A také se hodně zajímám o investice. Navíc jsem rozjel tři různé projekty. 7 rekordů je takový vyšší životní cíl. Další se jmenuje Úklidem k úspěchu, to je seberozvojové cvičení, na základně kterého se k tomu vyššímu cíli můžeme dostat. A pak je blog Easy Direction, kde chci na reálných příkladech ukazovat, jak ty zmíněné věci jdou aplikovat v normálním životě. Takže se to všechno propojuje. Za posledních sto dní se mi fakt mění život. Poznávám se mnohem hlouběji, protože zkrátka dělám věci, které jsem dříve nedělal. Říkám, že se dostávám do zahraničí lidských možností. Každý má nějaké hranice, ale lze se dostat až za ně.
Jak vypadá váš běžný den?
Jdu sám a každý den se mi něco děje. Spal jsem na spoustu místech. Nejčastěji ve stanu, pro který si vybírám dopředu kryté zastávky, aby mi nezmokl. Spal jsem třeba v bývalé policejní šatlavě v Boskovicích. Ale i u lidí. Poslední noc jsem došel do Jeníkova. Mnou vytipovaná zastávka byla hodně malá, bylo půl dvanácté večer a já jsem přemýšlel, kde budu spát. Naproti jsem viděl potraviny, které měly stříšku. Najednou šla přes náves nějaká paní, tak jsem jí řekl svůj příběh i nápad na spaní a ona se mě zeptala: A nebyla by lepší sprcha, postel a jídlo? A za pár minut jsem byl u nich doma. V průměru spím zhruba šest a půl hodiny, ale to mi stačí, protože mě nabíjí takováto setkání s lidmi. Ráno tedy vstanu, zabalím si věci a vyrazím. Mám mapu, podle které jdu, ale občas si cestu měním, když je někde kratší. Zhruba po deseti kilometrech si dávám deset minut pauzu. Ale ke konci dne už to je třeba jen po sedmi kilometrech. Jak teď pršelo, začínám mít dost otlačené nohy.
Jsou lidé milí?
Ano, přešel jsem už republiku napříč a setkal jsem se jen s dobrými lidmi. Snaží se pomoct. Kontaktoval jsem několikrát i starosty obcí, abych si třeba dobil baterii na mobil.
Už vám někdo řekl, že jste jako Forrest Gump?
Nedávno. V jedné vesnici mi starosta zprostředkoval spaní v šatnách u fotbalového hřiště. Ráno jsem vyrazil a po pěti kilometrech jsem potřeboval doplnit vodu. V malinké vesnici stál pán před vraty a říkal, že každé ráno vyjde na pět minut, většinou se nic neděje, a najednou já. Tak jsem mu vyprávěl svůj příběh a on říká: Nejste vy Forrest Gump? A já na to: Já jsem chodec.
