V ten samý rok, kdy do Československa dorazily první mobilní telefony, mi můj zubař řekl, abych se při procházkách městem díval vzhůru. Byla to doba, kdy ani ve snu nehrozilo, že ulicemi budou bloumat postavy ponořené do displejů mobilních telefonů. Už jen proto, že ty tehdejší byly cenově jen pro vyvolené, kufřík, připomínající vysílačku vážil metrák, majitel platil dvanáct korun za minutu volání i za příchozí hovory. A především, kufříkové mobilní telefony měly jen miniaturní monochromatické displeje, takže nebyl ani důvod hroužit do nich zrak.
Třicet let poté stále víc oceňuji moudrou radu zubaře. První, na co mě upozornil, bylo, že mám věnovat pozornost, jak v minulosti přirůstaly domy. „Všimni si, a na Vinohradech, kde žiju, to je běžné, že mnohé domy proti původnímu stavu povýšily o patro, někde i o dvě,“ radil zubař.
Měl pravdu. Ti, co své výstavní činžáky postavili ještě v 19. století, v první vlně po zbourání městských hradeb, pak později začali dohánět ty stavitele, kteří zakoupili stavební parcely až později a místo třípatrových domů budovali rovnou čtyři patra. Víc pater, víc bytů, víc nájemníků, větší výnos. Jednoduchá rovnice. Pánové domácí, pokud měli dost našetřeno, pak přidali ještě patro navíc, aby své sousedy dohnali. Ve výšce i v příjmech.
Poznáte to, i když ne vždy hned na první pohled, že hlavně v meziválečném období se navýšená patra, i když se projektanti snažili, stylově přece jen liší od základní stavby. Zatímco původní část domu je plná okras, na kterých se štukatéři vyřádili, nescházejí nejrůznější zdobení omítek, plastiky, andělíčkové, pláště budov jsou zkrátka plastické. Zatímco nástavba, která už nijak nezastírá, že vznikla jen jako zdroj dalšího příjmu, si většinou už na nic nehraje.
Dostavěné patro? Nedostavěné patro? Někdy je těžké to určit.
Mnohem výraznější je to u dostaveb, kterým se v Praze doháněla nouze o byty po roce 1948. Tam už se obvykle architekti, kteří nástavby kreslili, ani nesnažili o nějaký soulad mezi původní stavbou a nástavbou. Je to čistý funkcionalismus, ale jiný, než ten klasický a čistý. Funkčnost převládla nad estetikou.
V osmdesátých letech se začalo po Praze, sem tam dostavovat i na cihlových obytných domech z meziválečné éry, ale i na těch z padesátých či šedesátých let. Jinde se alespoň začaly v byty měnit doposud nevyužívané půdy. V devadesátých letech, již po pádu režimu, ale narazíte v Praze i na pár dostavěných paneláků. Někde přidali patro, jinde dvě. Třeba na sídlišti Košík v Hostivaři. Na rozdíl od těch dostaveb „funkcionalistických“ není konečný výsledek hrůzostrašný, spíš naopak.
U některých domů bývám na vážkách. Zdobnost horních pater mizí, jiné je rámování oken, ale to byste museli jít do archivů, prohlížet stavební plány, shánět pamětníky či úřednická rozhodnutí. Takže ne pokaždé je snadné rozhodnout, co je původní záměr a co až úmysl pozdějších generací.
Dívat se nahoru se proto vyplatí. Zjistíte, jak se město nejen rodilo, ale jak rostlo a dospívalo.
