Místo pro zábavu a relaxaci mělo loni malé výročí, jelikož výsadba stromů a keřů v parkové úpravě na prostranství prázdného koliště z roku 1820 skončila o tři roky později.
Prvotní alej tvořily topoly ve čtyřech řadách s trávníkem uprostřed. Výjimku pro její založení vymohl z pevnostních předpisů olomoucký arcibiskup Rudolf Jan Habsburský. Alej tak po jeho smrti dostala jméno Rudolfova.
Slavný vojevůdce Radecký zeleň podporoval
V té době tam stával dřevěný kiosek s občerstvením. Postupně se však dařilo prostor zvelebovat a rozšiřovat i díky vojevůdci Janu Václavu Radeckému z Radče, jenž se stal velitelem olomoucké pevnosti a zeleň před hradbami podporoval.
„Olomoucká pevnost se nacházela nedaleko, park se na severní straně směrem k ní trochu zvedá nahoru. Území bylo modelované speciálně tak, aby se dobře bránily hradby a dalo se z nich efektivně střílet. Lze říct, že tvar parku dodnes kopíruje trajektorii případných střel,“ líčil při historické procházce malé skupince zájemců o historii průvodce Jan Jeništa.
Pod částí parku se také dodnes táhnou minové chodby, i když většinou ve špatném stavu. Některé bylo potřeba v posledních letech zpevnit, aby se neopakovala nepříjemná událost z roku 2013, kdy se dvouletá holčička dírou v zemi skutálela do podzemní chodby barokní pevnosti.
„Všechno skončilo v létě 1866 prusko-rakouskou válkou. Byla vyhlášena vojenská pohotovost, protože se očekávalo, že pruská armáda bude obléhat Olomouc, a proto bylo nařízeno celý park vykácet. Už v září stejného roku městská rada požádala o souhlas s povolením obnovy stromořadí. Je vidět, jak na něm Olomoučanům záleželo,“ dodal Jeništa.
Kdo z podnikatelů mohl, přispěl nějakým obnosem, mezi nimi například Max Machanek, ředitel železáren v Mariánském Údolí, dnes části Hluboček. Zbytky aleje nově nahradila dvě rovnoběžná stromořadí jírovců a lip.
První městský zahradník byl mladík
V roce 1878 nastoupil v Olomouci první městský zahradník Karel Pohl. Byť měl pouhých dvaadvacet let, cestoval profesně po celé Evropě a ve své práci se rychle zdokonaloval.
Ostatně v roce 1896 byl dokonce jmenován inspektorem vídeňských městských sadů. V Olomouci působil až do vzniku Československa, kdy odešel do důchodu a park byl přejmenován na Smetanovy sady.
Pohlův nástupce Emanuel Černý nechal alej seřezat do známých špalírů, jaké návštěvníci parku pamatovali až do roku 2009, kdy musely být stromy kvůli pokročilé hnilobě kmenů a větví pokáceny.
Další část aleje následovala kvůli ochraně zvláště chráněných druhů s dvouletým odstupem. Právě seřezávání stromům neprospívalo, jelikož rostly nerovnoměrně a ztrácely stabilitu.
„Náhradní výsadba byla plánovaná už v roce 1967. Již tehdy se řeklo, že je to nevyhnutelná záležitost. I tak to trvalo dalších čtyřicet let,“ zmínil průvodce další radikální zásah do tváře parku.
Hlídač bránil prostituci, která v sadech jenom kvetla
Do sadů návštěvníci v minulosti vcházeli kovanou branou, na noc se zavíraly, park totiž nebyl až do druhé světové války osvětlený. Na pořádek dohlížel uniformovaný hlídač, který měl být podle nařízení přísný, s nikým se nevybavoval, zároveň ale v případě potřeby poskytl první pomoc nebo přivolal lékaře či policii.
Dohlížel také, aby služky a vojáci uvolňovali na lavičkách místo starším lidem, a v noci se snažil bránit prostituci, která tam kvetla. V historii parků jsou výrazně zapsané i hřbitovy, ačkoli po nich zůstaly jen nepatrné stopy. Jednu dobu tam byl nicméně hlavní městský hřbitov i s kamenictvím.
Katolický hřbitov tam stál 115 let od konce 18. století do začátku 20. století, kdy vznikl ústřední hřbitov v městské části Neředín. „Náhrobky se tam postupně převážely, proto jich dnes v Neředíně najdeme množství starších, než je hřbitov sám,“ vypichuje Jan Jeništa.
Později přibyl i hřbitov evangelický a židovský, který byl nejmladší. V místě pod dnešní lávkou se na něm pohřbívalo jen 33 let do roku 1900.
I přesto, že město pozemky v roce 1928 vykoupilo pro založení Stojanových sadů, pohřebiště s ohledem na pravidla judaismu, kdy se s ostatky nesmí hýbat, zůstalo. Zrušení hřbitova vymohl až vládní komisař hlavního města Olomouce za protektorátu v roce 1940.
Lávka končí slepou odbočkou, měla však pokračovat
Zmíněná lávka je v jednom oblouku zakončena zaslepenou odbočkou připomínající vyhlídkovou plošinu. Nejde ale o záměr, lávka měla pokračovat, existovalo několik variant. Podle jedné měla pokračovat dál přes celý park, autobusové nádraží a tržnici do Bezručových sadů, mělo jít taky o nástupní plošinu ke zvažované rozhledně a nejnákladnějším záměrem byla kabinková lanovka.
Katolický hřbitov dnes připomínají jen stromy rostoucí v řadě poblíž výstavního pavilonu A. Jejich pravidelné uspořádání ukazuje, že v minulosti měla výsadba tvar kříže.
V roce 1931 už se tam konala Zemská zemědělská výstava. První květinové výstavy město pravidelně hostilo od roku 1958.
Opice Fritzinka pokousala školáka, šla před soud
Teoreticky se mohlo stát, že by návštěvníci mířili do Smetanových sadů i do zoologické zahrady, jelikož právě o té se v roce 1927 uvažovalo. Existovaly tam ale voliéry a výběhy s papoušky, bažanty, párem srnčí zvěře a makakem jménem Fritzinka, který se za pokousání školáka dostal dokonce před soud. Nakonec vyvázl bez postihu.
Z drobných památek park nabízí například velký broušený kámen Esperanto Argo upomínají na rok 1932, mezinárodní sjezd esperantistů a při té příležitosti vysazený liliovník tulipánokvětý. Za druhé světové války musel kámen zmizet, na rozdíl od historické brány si ale našel cestu zpět.
Pamětníci zažili minigolfové hřiště, které od roku 1970 stávalo jen pár metrů od stromu. Sportoviště s šestnácti drahami bylo ve své době jedno ze tří v celém Československu.
Narazit lze také na pomník botanika Františka Polívky. Ostatky odborníka a jeho manželky jsou uložené pod ním. Nebo hraniční kameny z období výstavby tereziánské pevnosti s vročením 1772. Připomínají hranici mezi Olomoucí a obcí Povel.
Jezírko bylo plné kaprů
Městská část se ale musela posunout mnohem dále na jih, kde ji dnes tvoří převážně panelové sídliště. Dnes ikonické jezírko na okraji parku při Polské ulici vzniklo na místě podmáčené louky později upravené na vodní plochu pro vodní ptactvo. Ačkoli dnes jsou tu k vidění hlavně kachny, v předminulém století do něj rybářský spolek nasazoval kapry. Každý rok 150 kilogramů ryb.
„V době pozdějších květinových výstav bylo místo nesmírně populární. Existují desítky, možná stovky profesionálních i amatérských fotografií. Výstaviště tehdy na svou dobu vypadalo opravdu velkoryse, objevovaly se zde i sochařské prvky, například jeřáb od Rudolfa Chorého přímo na tom rybníčku, kam se osazoval na letní sezonu,“ připomenul Jan Jeništa.
S podobně podrobnou dokumentací jiných míst to tak snadné není. Prázdné pavilony stojící u vody, do nichž výstaviště umístilo svůj archiv, v roce 1992 vyhořely, a správa parku tak přišla o velkou část dokladů své minulosti.
Pod částí parku se dodnes táhnou minové chodby, i když většinou ve špatném stavu.
18. srpna 2023 |
