Naději si nenechme ukrást ani koronavirem, vyzývá opat

Pro řeholní řády je současná situace jistě stejně obtížná jako pro ostatní lidi. Jak se s ní vyrovnáváte, je to pro vás v něčem specifické? V čem vás všechny stávající situace nejvíc omezila?
Pro nás je současná situace neuvěřitelná stejně tak jako pro ostatní. Život všech lidí se nyní postavil na hlavu. Virus nás paralyzoval, ale stejně tak může člověka paralyzovat panický strach. Za normálních okolností jsou pro nás premonstráty důležité dvě věci: řeholní společenství – dovnitř – a společenství lidí – navenek. Druhá dimenze je ochrannými opatřeními radikálně narušena, a tudíž i nám nutně chybí.

Lidé v klášterech a řádech mají už z dávné historie zřejmě více natrénováno, jak přežívat obtížné chvíle v izolaci. Co byste na základě tradic a zkušeností radil vy?
Kontemplativní a mnišská společenství mají jistě větší zkušenost s izolací a samotou, kterou prožívají se svým Bohem. My premonstráti jsme zaměřeni více pastoračně. Prožíváme část dne společně, abychom nabrali sílu, část osamoceně na svém místě, svou prací. Náš den má rytmus. Ohnisky našeho dne je modlitba ráno, v poledne a večer, která posvěcuje a současně rozděluje den. To je také má rada pro všechny lidi, aby si den rozdělili na časy, které smysluplně vyplní setkáním. Třeba i ve formě telefonátu, prací, koníčkem či odpočinkem.

Rekordní izolace 437 dní - to je dosavadní rekord člověka v pobytu mimo planetu Zemi. Více než čtyři sta dnů v orbitální stanici na oběžné dráze strávil ruský kosmonaut Valerij Poljakov v letech 1994 až 1995. I když nebyl na stanici zcela sám, jedná se o rekord v pobytu v nejobtížnějším druhu izolace. Sedmdesát dní muselo přežít 33 horníků zavalených v roce 2010 v chilském zlato-měďném dole. Nechtěnou izolaci sedm set metrů pod zemí vylíčil později film The 33.

Jaká je v tomto období odezva věřících, ale i nevěřících vůči vašemu řádu, klášteru?
Ve všeobecnosti každý člověk reaguje jinak. Je pro nás povzbudivé, když vidíme kladné reakce na streamování našich bohoslužeb a aktivitu skrze internet. Ozývají se nám lidé zblízka i zdaleka, dokonce i staří známí, a tak leckteré vztahy znovu ožívají. Je to něco jako život uprostřed pouště, malé Velikonoce každého všedního dne.

Řeholníci v nejtěžších dobách vždy pomáhali potřebným a méně mocným. Co nyní můžete zajistit a nabídnout vy?
Služba potřebným neodlučitelně patří k základním pilířům křesťanství. Finančně podporujeme nemocnice a sociální zařízení, tři kněží z našeho společenství pracují jako nemocniční kaplani, ostatní kněží jsou většinou v pastoraci, kde duchovně pomáhají konkrétním lidem v jejich životní situaci v konkrétní farnosti. Snažíme se být k dispozici pro setkání, duchovní rozhovor, jsme rádi, že můžeme nabídnout sdílení a snad i povzbudit ostatní živou modlitbou, slovem, případně úvahou.

Lidé se v těchto nesnadných časech také často upínají k tomu, co bude, očekávají zlepšení. Jak moc potřebná je pro člověka naděje, možnost vidět to, čemu se říká světlo na konci tunelu?
Naději si do karantény musíme vzít s sebou – stejně jako jiné životní opory; nenechat si je ukrást nikým a ničím, ani koronavirem. Jinak jsme již prohráli. Spíše se můžeme v čase pandemie soustředit na to, co je důležité, a využít chvíle sociálního omezení k tomu, na co jsme dříve neměli čas. Na telefonát, mail či dopis, rozečtenou knihu, osobní růst... V těchto souvislostech mě již dlouho oslovuje Žalm 126, kde stojí: „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a své snopy přinesou.“ Mé přání by bylo, aby doba pandemie, plná nejistoty a zmatků, byla nejenom časem slz, ale pro nás pro všechny také časem setí, ze kterého budeme pak jednou moci sklízet plné snopy s radostí a vděčností.