„Průměrně namaluji tak čtyřicítku obrazů ročně. Někdy více, někdy méně. Nedá se tomu dost dobře poručit. Hrubým odhadem bych mohl mít již namalováno tak šest až sedm set kousků za celý svůj život,“ říká pro deník Metro Typlt.
Pamatujete svůj první obraz?
Ten okamžik, kdy už jsem nemaloval skici, studie, ale namaloval první obrazy, tak to si dobře pamatuji. Bylo to v roce 1996. Bylo mi dvacet jedna let. Měl jsem už představu, jaký je vývoj současného umění. Už jsem se dobře orientoval v umění přítomnosti i minulosti. Mohl jsem pak namalovat první obrazy, které jsem i podepsal. Už jsem si za nimi mohl stát.
Jakou jste použil techniku?
První obrazy, které byly abstraktní, jsem maloval olejem na plátně. I to dodalo těm obrazům pro mě význam. Už to bylo namalováno ne na balicím papíře, ale na pořádném podkladu a opravdovými olejovými barvami.
Měl jste někdy tvůrčí krizi?
Velkou krizi jsem měl kolem roku 2008. To jsem byl ve všech ohledech úplně na dně. Myslím, že v tom roce jsem namaloval jen asi osm obrazů. Prostě jsem díky vnějším okolnostem na malování neměl sílu. Pak se naštěstí situace obrátila. Tehdy jsem ještě neměl sběratele a už jsem z té životní nejistoty byl vyčerpán. Měl jsem strach, že se to nezlomí k lepšímu. Naštěstí došlo k bodu obratu.
Máte nějakou oblíbenou barvu, se kterou pracujete nejčastěji?
Hodně let to byla magenta. Nyní je to kobalt fialový světlý. Je pro mě samotného zajímavé, jak doteď některé barvy sám pro sebe objevuji. Ačkoli je znám celý život, tak se mi stane, že s nějakým odstínem začnu pracovat třebas až nyní, protože mě před lety jednoduše nezaujal. Nyní pracuji rád s barvami, které jsou pastelové. Léta jsem předtím používal barvy co nejzářivější, jako je třeba smaragdová zeleň, kraplak či ultramarín.
Jsou barvy, které jsou třeba hůře dostupné či se těžce míchají, a proto jsou vzácnější?
Ano. Barvy a jejich cena – to je už od gotiky hodně velké téma. My jsme se na střední škole v dějinách umění třebas učili, že na gotických obrazech, když se objevil ultramarín modrý, tak to byla známka toho, že donátorem obrazu byl někdo hodně bohatý, jelikož ten pigment byl neobyčejně drahý. I v současnosti je obrovský rozdíl mezi kvalitou barev. Hodně levných barev používá imitace pigmentu, u kterých není jisté, zda i po letech bude pigment stálý, zda nezmění barvu. Já už od svých asi dvaceti let vždy dbal na to, abych používal kvalitní plátna, barvy, šepsy. Pokud tak někdo nečiní, musí počítat s tím, že po pár letech budou na obraze krakely, praskliny, barvy ztratí svou kvalitu.
Máte vizi, jak budou vypadat vaše díla za deset let? Plánujete nějakou revoluci?
Revoluci přenechám mladším malířům. Já už mám svůj styl a ten hodlám rozvíjet. Někdy si lidé myslí, že malíř má pokaždé přijít s něčím úplně novým. Někomu se to daří, ale jsou malíři, kteří namalují pár dobrých obrazů a pak už to s nimi jde z kopce. Ani ve výsledku nepoznají, kde je jejich síla. Malíř nemusí být multiinstrumentalista. Pokud někdo hraje dobře na kytaru, nemusí zvládat hru na buben. Je-li někdo dobrý figurální malíř, nemusí se nutit do zátiší. Bohužel se s tím tlakem, aby malíř dělal neustále nové přemety, setkávám hlavně v našem prostředí. Když někdo ve světe vytvoří svou značku, galeristé ho naopak tlačí k tomu, aby neztratil svůj nezaměnitelný rukopis. Všichni sběratelé chtějí typické dílo autora. Okrajové obrazy se po letech zcela zapomenou.
Na vás osobně někdo tlačí?
Já už od těchto tlaků mám odstup. Když jsem maloval mrtvé kočky, občas mi lidé vyčítali, že se tohoto tématu držím dlouho. Nyní by sběratelé právě za toto téma byli ochotni zaplatit hodně velké peníze, ale ty obrazy jsou tak vzácné, že se na sekundárním trhu, tedy v aukcích, ještě neobjevily. Ve výsledku, kdybych u těch obrazů před lety vydržel ještě déle, bylo by to z dnešního hlediska pozitivní. Ale v době, kdy jsem motivy koček maloval, ty obrazy nikdo nekupoval. Musel jsem si vydělávat na živobytí jinak než malováním obrazů. Jednou jsem se přistihl při myšlence, že by se mi vlastně žilo pohodlněji, kdybych jen chodil do práce a netrápil se malováním pláten, která stejně nikdo nechce. Pravda je taková, že z absolventů uměleckých vysokých škol se v praxi uplatní tak pět procent. Ostatní během let uměleckou profesi opustí. Neuživí se.
Co se s jistotou na vašich obrazech nikdy neobjeví?
To s jistotou nemohu říci sám na sto procent, ale nemám rád přehnanou popisnost. Třeba milence bych hodně nerad maloval. Není to moje téma.
Jste také textařem skupiny WWW Neurobeat – chystáte nějaké novinky?
S Ondřejem Anděrou pracujeme na nové desce. Po několikaleté odmlce jsme opět našli chuť se do tvůrčího procesu ponořit. Tvorba je stav velké koncentrace. Navíc když je to ještě týmová práce, jak tomu u nás je, zabere to hodně času.
Jak vznikl název vaší současné výstavy?
Levitace jsou obrazy dívek, které se vznáší nad propastí. To téma je silné a tajuplné. Nevidíme, zda se dívky od propasti vzdalují, či do ní padají. Ta vratkost situace je i pro mě zajímavá.
Na co byste čtenáře nalákal?
Určitě bych je rád pozval už z toho důvodu, že takto velikých výstav jsem zatím moc neměl. Je to příležitost vidět moji práci pohromadě na jednom místě. Po výstavě se obrazy rozutečou do soukromých sbírek a nebudou léta k vidění.
