Český paradox. Jsme nejlepší v záchraně po infarktu, protože na sebe nedbáme

Aleš Linhart, přednosta kardiologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice Praha, se rozpačitě drbe pod bradou. Přemýšlí, jak odpovědět na otázku, zda lidé příliš nespoléhají na umění lékařů zachraňovat životy.

Při vší té technice, postupech i medikamentech se totiž zdá, že bez ohledu na to, jak žijeme, jaký vedeme styl, nás medicína udrží do sta let. „Ono to na první pohled tak asi vypadá. Ale pokud mám hovořit za svůj obor, srdeční selhání, poruchy oběhového systému zabíjejí v Česku víc lidí než kouření a alkohol,“ konstatuje náš přední kardiospecialista.

Zbytečná úmrtí Více než pět procent lidí zemře v Česku na infarkt myokardu. Další úmrtí jdou na vrub dalším onemocněním oběhové soustavy. Až jedna třetina lidí umírá kvůli problémům s oběhovou soustavou zbytečně. Ročně na selhání srdce a dalších orgánů spojených s oběhovou soustavou umírá kolem 40 až 50 tisíc lidí. ÚZIS

Česko nemá v současnosti ve světě konkurenci v záchraně lidí s většinou srdečních příhod. Rychlost lékařské pomoci, jaká se dostane například člověku s infarktem, se počítá na minuty, maximálně nízké desítky minut. Geografický dosah záchranných služeb ve většině případů, pokud se to na lince 155 dozvědí včas, dává pacientovi velkou naději na přežití. „Důležité je, jak dlouho srdce neběží, jak dlouho zástava trvá, aby i po nahození byla šance vrátit se do běžného života,“ říká Linhart. Ve výjimečných případech přežijí pacienti i hodinový výpadek srdeční zástavy. Lidé by však neměli žít v přesvědčení, že když nebudou žít zdravě, zdravotníci je z toho vykřešou.

Úmrtí na srdeční poruchy totiž stále dosahuje smutných čtyřiceti až padesáti procent. Infarkt myokardu je pořád tím nejpočetnějším zabijákem. Vysoký výskyt infarktů stojí paradoxně za propracovaným systémem rychlé záchrany života, za stále dokonalejšími metodami zásahů a také za technickým vybavením lékařů, kteří při infarktech zasahují. Stále častěji jsou k dispozici mobilní systémy umělého krevního oběhu, které mohou udržet postiženého během převozu do nemocnice.

Kromě toho, že se stále málo hýbeme, hřešíme na poměrně vysoké množství soli v jídle. „Padesátigramový pytlík tyčinek má asi dva gramy soli, když si dáte večer u televize dva, dostanete do těla čtyři gramy soli a doporučovaná denní dávka soli je pět gramů,“ vysvětluje studentka lékařské fakulty, která v rámci ukázkového dne pro střední zdravotnické školy „zaučuje“ budoucí střední personál nemocnic.

„A to nepočítáme sůl, kterou do sebe dostáváme skrze jiné potraviny v průběhu dne, protože si její spotřebu nehlídáme,“ říká budoucí lékařka.

Sůl nad zlato? Nejsou nezdravé potraviny samy o sobě, ale nezdravé může být množství, které zkonzumujeme. Tři nožičky párku představují s 2,6 gramu více než polovinu doporučené denní dávky soli (5 gramů). Pokud si k nim dáte tři loupáky, přidáte dalších 1,8 gramu soli. Stogramová porce těstovin obsahuje 0,02 gramu soli. STOB