Čím je vám Praha blízká a proč jste se rozhodli sdílet své zážitky skrz knihy?
Klára Hášová: Praha je celý život mým domovem. Jsem tu šťastná a vůbec si nedokážu představit žít kdekoli jinde. Dává mi toho tolik, inspiruje mě, rozveselí, vždycky mi zvedne náladu. Dokáže obejmout srdce a to moje už nikdy nepustí. Fotky Prahy jsem začala dávat na svůj Instagram a k nim připojovat příběhy, legendy, moje pocity ze všech těch krásných míst. A mile mě překvapilo, jak moc se to lidem líbí. Od mých sledujících na Instagramu vlastně vzešel nápad, co kdybych fotky a vyprávění sepsala do knihy, to aby je měli hezky pohromadě. A když mě pak oslovilo nakladatelství Grada, neváhala jsem ani chvíli. Tak se zrodil Pražský (k)rok Kláry Hášové. Je to úžasné, kolik krásných ohlasů mi na knížku chodí.
David Černý: Má rodina žije v Praze po staletí. Původně jsme byli pekaři z Petrské čtvrti na Starém Městě. Pekárna byla na rohu Samcovy a Petrské ulice. Pod Svatopetrskou zvonicí předci prodávali čerstvé rohlíky a chleba. Prokazatelně jsme pekárnu provozovali už od 17. století. Živnost komunisté v roce 1951 rodině sebrali a v roce 1980 strhli i dům, ve kterém pekárna byla. Po pádu komunismu se nikdo z rodiny k původní profesi nevrátil. Těch pár, kteří provoz ještě pamatovali, už bylo v pokročilém věku a mladí vlastně neměli na co navázat. Mnozí z nás včetně mě se stali žurnalisty. Mé kořeny v kombinaci s mou profesí mě ponoukly k tomu, abych si začal zapisovat pražské příběhy.
David Černý
Jaká místa jsou v Praze vaše nejoblíbenější a která byste doporučili, aby i ostatní nasáli atmosféru města, již popisujete?
K. H.: Pro mě je to Nový Svět na Hradčanech. Tohle malebné místečko zapomenuté v čase, kde to dýchá vlídností a kde žila spousta našich umělců, jsem si zamilovala na první pohled. Nejvíc mě dostávají do kolen pohledy na červené střechy z výšky pražských věží. To člověk úplně vydechne úžasem a je hrdý na to, jak krásné město Praha je. Moc fajn je to v méně známé mikulášské zvonici, to je ta štíhlá věž vedle kostela svatého Mikuláše na Malostranském náměstí. Nejenže je tu nádherný výhled na Karlův most a celou Malou Stranu, ale podíváte se i do dvou bytů zvoníků nebo do bývalé pozorovatelny StB ve špičce věžičky.
D. Č: Vždy jsem měl rád most, který v Praze už zdánlivě nestojí. Jmenuje se Juditin a byl to předchůdce slavného mostu Karlova. Byl postavený už v polovině 12. století a řadil se mezi vůbec první kamenné mosty za Alpami. Už odmala jsem pátral, co z tohoto mostu, který v roce 1342 pobořila velká voda, zbylo. A je toho překvapivě hodně. Když bylo rozhodnuto, že místo opravy se postaví most nový, využili stavebníci materiál z Juditina mostu. A tak když si pozorně prohlédnete zdivo mostu Karlova, najdete v něm tu a tam červené kameny. Ty pocházejí s velkou pravděpodobností z Juditina mostu, jehož kameny z červeného pískovce se těžily v lomu na Petříně. Druhá, ještě více viditelná věc, která upomíná na Juditin most, jsou Malostranské mostecké věže. Když si stoupnete do brány mezi věžemi, zjistíte, že nesměřuje na Karlův most, ale jaksi šejdrem. Je totiž dodnes nasměrována na Juditin most. A ještě prozradím, že existuje místo, kde se můžete dodnes po Juditině mostě projít, ačkoli mnozí ani nevědí, že právě po starobylém mostě jdou.
Podle čeho si místa do knih vybíráte a jak dohledáváte legendy a staré příběhy?
K. H.: Já se po Praze ráda procházím. Jsem taková její zvědavá fanynka a moc ráda si o ní zjišťuji úplně všechno. Když se mi povede nějaká fotka, tak se na ni zadívám a ona si už pak k sobě sama najde příběh. A že jich má Praha plné kapsy! Spoustu z nich jsem se doslechla z vyprávění od zajímavých lidí, se kterými jsem se měla možnost díky focení poznat. Hodně o Praze čtu, dívám se na dokumenty nebo chodím na komentované prohlídky.
D. Č.: Vyrostl jsem ve staré Praze a mnohé z těch příběhů znám z rodiny. Řada mých příbuzných stále v historickém centru žije. Měl jsem například prastrýce Svatopluka, se kterým jsem se jako chlapec procházel městem. Pamatuji se, že když jsem ukázal na jakýkoli dům, Svatopluk mi o něm něco řekl. Tak jsem se dozvěděl o nejstarší dopravní značce v podobě sovičky na Platýzu, o tom, že socha Bruncvíka na Karlově měst je vlastně hraniční kámen mezi Starým Městem a Malou Stranou nebo že ve svatopetrské zvonici zvoníval Karel Hynek Mácha. Druhým zdrojem mého poznání Prahy jsou mé časté procházky, kdy pozoruji domy, ulice, náměstí a občas si všimnu nějakého detailu či souvislosti, které pak hledám v knihách a archivech.
Výhled na Hrad
Dá se v Praze objevit ještě něco nového?
K. H.: Ač je to k nevíře, Praha pořád servíruje nějaké nové lahůdky. Byla jsem ohromená, když jsem se prošla kasematy v hradbách Vyšehradu a na jejich konci v sálu Gorlice jsem stanula tváří v tvář originálům soch z Karlova mostu, které jsou tu uchovávány. Skvělá byla také procházka podzemím pod radnicí a orlojem na Staroměstském náměstí. Vedou tu spletité chodby, které sloužily jako sklepy i jako hladomorny. Nebo když jsem se nedávno doslechla, že jsou dva pilíře Karlova mostu duté. Když se roku 1890 po ničivé povodni část mostu zřítila, nechali stavitelé při opravě velké duté komory v pátém a šestém pilíři, aby most odlehčili. Krásný zážitek je smět nakouknout do některého z dvorků starých domů na obou březích Vltavy.
D. Č.: Nejenže se dá objevovat pořád něco nového, ale v Praze se i stále dějí věci, které se stávají legendami naší doby. Jako když pan Míra Maroušek, který bydlí v domě U Obrázku Panny Marie, čirou náhodou objevil v Bradlecké Lhotě lampičku z balkonku svého domu na Kampě. V roce 1961, když do Prahy přijel nejvyšší sovětský představitel Nikita Chruščov, rozhodli českoslovenští komunisté, že na Královské cestě zavlaje 2000 rudých praporů. Na starodávném balkonku, který si můžete prohlédnout na Kampě z Karlova mostu, vždy svítily lampičky tři. Ty krajní ale musely ustoupit rudým fanglím. Jedna ze sejmutých svítilen zůstala na domovní půdě, ale ta třetí se zatoulala neznámo kam. Až v roce 2017 jel pan Míra Maroušek do Jičína na bleší trh, aby se podíval po stínítku na lampu. Dal se do řeči s kramářem, který mu řekl, že u sebe v Bradlecké Lhotě má spousty stínítek, tak ať se staví a vybere si. Pan Maroušek si vzal od starého muže vizitku a pomyslel si, že určitě nebude jakousi Lhotu kvůli stínítku hledat. Čtrnáct dní nato se při jízdě autem před ním ale najednou objevila cedule s nápisem Bradlecká Lhota. Maroušek zastavil, zavolal kramáři a vydal se k němu. Když vybírali stínítko, náhle spatřil povědomou lampičku a zeptal se, co je to zač. Starý kramář se pana Marouška zeptal, zda zná dům U Obrázku Panny Marie, načež mu Míra odpověděl, že v tom domě bydlí. Tak na sebe chvilku koukali a starý kramář začal vyprávět, že zamlada dělal v Praze na obvodním podniku bytového hospodářství a že ho jednou poslali odmontovat z balkonku lampičky. A od té doby ji má u sebe. Míra Maroušek se ho zeptal, jestli mu lampičku prodá, že by ji na zábradlí vrátil. A to prý nepřipadá v úvahu, řekl starý kramář: „Já vám tu lampičku dám, beztak mě tady ta léta pálí jak čertovo kopyto.“ A tak se lampičky vrátily po dlouhých 56 letech na zábradlí balkonku a zrodila se nová pražská legenda.
Nejčastěji věnujete pozornost historickému centru, Malé Straně nebo Hradčanům. Jejich snímky sdílíte také na sociálních sítích. Neuvažujete o tom, prozkoumat i jiné pražské čtvrti, nebo dokonce jiná města?
K. H.: Já miluju tu starobylost centra Prahy, romantické uličky osvícené lucernami, mám pocit, že to tu důvěrně znám. Ale máte pravdu, myslím, že určitě nastane čas se rozběhnout i po jiných částech Prahy. Jsem úplně nadšená Karlínem, který získal za poslední roky moderní, svižný a hravý ráz. Určitě bych ráda prozkoumala Vinohrady či Žižkov.
D. Č.: Jsem autorem projektu Miluju Prahu, do kterého pražští fotografové posílají tisíce fotek. Vidím tak úžasné snímky nejen historického centra, ale i dalších pražských míst. Člověk si tak může uvědomit, jak je Praha různorodá. Máme tu krásné řeky Vltavu, Berounku, Botič, Rokytku, jsou tu lesy, vesnické návsi, staré železniční tratě, nádherné viadukty v Prokopském údolí, dvacet mostů přes řeku Vltavu a spousty dalších přes další údolí, rozhledny, staré silnice a spoustu jiného. V Praze se zkrátka na malém místě snoubí celý svět. Mám radost, že jsme z těchto snímků mohli připravit už podeváté kalendář Miluju Prahu pro rok 2024, který je sestaven z třinácti nejkrásnějších fotek od třinácti nejlepších fotografů. Jejich fotky pak každoročně vystavujeme v Jindřišské věži. Po skončení výstavy se fotografie vždy vydraží a peníze přispějí dobré věci. Poslední aukce vynesla 150 tisíc korun ve prospěch spolku Nedoklubko, který se stará o předčasně narozené děti.
Dáte našim čtenářům tipy, jak si užít Prahu během jednoho dne?
K. H.: Přemluvte peřinu, ať vás brzo ráno pustí z postele, a přivítejte se s ještě spící Prahou procházkou po Karlově mostě. Když ho máte jen pro sebe, pochopíte, jak mystické tohle místo je. Na Staroměstském náměstí se vydejte vzhůru do věže s orlojem. Každou celou hodinu tu můžete pozorovat úplně zblízka dvanáct pochodujících apoštolů z druhé strany. No a odpoledne je čas na odpočinek třeba v pěti Palácových zahradách pod Pražským hradem, kde se natáčel film Adéla ještě nevečeřela. Večer je to moc fajn na náplavce u Vltavy, kde to žije, nebo v nějaké romantické kavárničce.
D. Č.: Běžte určitě do katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha a kochejte se. Je to encyklopedie našich dějin od jejich počátku dodneška. A na závěr se vyšplhejte na ochoz jižní svatovítské věže a užasněte nad tím výhledem. Ujistíte se, jak krásně je na světě.
Strážce streamu
