Mám rád „kočičí“ hlavy. Blbě se na nich běhá, bolí ruce od řídítek, když po nich jedu na kole, je to jako práce se sbíječkou. V autě to za deště a na sněhu na žulové dlažbě klouže. Přesto tuhle dlažbu miluji.
Když je z kvalitního kamene a je dobře položená, vydrží staletí. Pak z ní sálají dějiny. Protože si uvědomíte, nebyla-li komplet vyměněná, že po ní kráčeli páni i kmáni, jezdili sedláci se svými povozy, když do měst vozívali na trhy zboží, klapaly po ní kopyty císařských povozů. Valily se po ní ale i pneumatiky Heydrichova vozu, Gottwaldovy limuzíny nebo jiných papalášů.
Stará dlažba je vyhledávána filmaři, navozuje retročasy, lokátoři se modlí, aby ji někdo nevylil asfaltem.
Nedávno jsem narazil v bývalém průmyslovém areálu ve Zličíně na dlažbu. Možná by se hodilo jiné pojmenování. Veledlažba. Obrdlažba. Megadlažba. To, co tam zbylo po výrobním procesu, to nejsou dlažební kostky. Už vůbec ne „kočičí“. Spíš koňské či sloní. Ale uvědomil jsem si, že je sem kdysi nenasázeli náhodou. Asi udělali kvalitní podklad, protože tenhle žulový koberec vydržel kdysi zátěž těžkých strojů, náklaďáků a další zatížení a slouží dodnes. Nikdo se na ní nemůže prohánět moc rychle, i když velká SUV to občas zkoušejí.
Jen se modlím, aby se sem nevlámal nějaký stavitel, nezboural haly i dlažbu a nevyšperkoval to tu novobyty. Snad budou mít ty svědkové času štěstí.
