Fanoušci vydali Monice Načevě Milostný slabiky

Milostný slabiky je v pořadí už deváté album. Po dlouhodobé spolupráci s Jáchymem Topolem a využití dekadentních básní z 18. století, se nyní zpěvačka Monika Načeva obrátila na básnířku Sylvu Fischerovou. "Po vydání poslední desky The Sick Rose, kdy jsem použila staré verše, jsem byla na začátku hledání nového žijícího básníka, jelikož spolupráci s Jáchymem Topolem jsme už předtím ukončili," prozrazuje Načeva.

Sylvu Fischerovou poznala na Festivalu spisovatelů před dvěma roky. Nápad zhudebnit její básně však přišel až později. "Sylva mi dávala k přečtení své sbírky, které jí vycházely, a já si uvědomila, že má stejně jako Jáchym Topol silné básně, které musíte pomalu odkrývat a i po čase vás překvapí. Básně od obou autorů nejsou na první přečtení, musíte se k nim vracet, odkrývat slupku po slupce." Na novém albu doprovází Načevu v Praze žijící britský hudebník Justine Lavash, který ve svých písních spojuje blues, jazz, folk, soul a řadu dalších stylů.

Jaký je prvotní impuls ke zhudebnění básně? Proč neoslovit klasického textaře?
Od šestnácti let jsem hrála divadlo a možná tam jsem získala pocit, že záleží především na textu. Od chvíle, kdy jsem začala zpívat, jsem hledala ve vodách básnických. Jsou-li totiž básně dobré, pak jsou nadčasové. Takže pro vznik nových písní je pro mě vždycky výchozím krokem silná báseň.

Nejprve jste spolupracovala s Jáchymem Topolem, nyní se Sylvou Fischerovou. Je pro vaše písně nějak podstatné, zda jsou verše psané mužskou nebo ženskou rukou?
Nikoli. Básně Jáchyma Topola jsem si zamilovala okamžitě. Byly mi hodně blízké, jako bych s nimi souzněla, i když on je muž a já žena. První texty na první desce zpívám v mužském rodě a je mi to úplně jedno. Já to beru jako výpověď člověka, nedělám v tom žádné rozdíly. Na druhé desce Nebe je rudý už zpívám v ženském rodě, protože je Jáchym skládal přímo pro mě.

Upravujete samotné básně, a pokud ano, co na to autoři?
Doteď to dělám tak, že když si vezmu báseň, tak ji použiju celou. Dávám z ní pryč jen věci, které mi přijdou navíc pro zpěv. Je něco jiného, když si báseň čtete a když si ji pak zpíváte. Hudební praxí jsem dospěla k tomu, že si dovoluji do toho zasahovat. Samozřejmě že ti žijící básníci o tom vědí. A ti mrtví... Živým to nevadí. Jáchym Topol dokonce prohlašoval, že pak je báseň ještě lepší. On mi například přinesl báseň dlouhou na dvě stránky a já jsem z ní udělala tři písničky. Bylo v ní tolik informací, že jsem si to mohla dovolit.

A spolupráci s Jáchymem Topolem jste ukončila, protože jste se báli, že byste se opakovali?
Kdepak. To bylo z mnoha prozaičtějších důvodů. Začal víc pracovat, stal se opět redaktorem, měl dvě děti. Začal víc psát, víc cestovat. Takže spíš na už na básně neměl tolik času. Vždycky když jsem ho potkala, tak říkal: "Ne, ne, ne, já už básně nepíšu." Jáchym tvrdí, že napsat jednu báseň je mnohem těžší, než napsat celou jednu knihu.

Jaká je hlavní výpověď básní Sylvy Fischerové, které jste si vybrala?
Těžko říct, na to já odpověď nemám, to si musí každý posluchač zodpovědět sám. Já jsem se při výběru řídila jen svým citem a podvědomím. Musím však přiznat, že jistou spojitost mezi Topolem a Fischerovou cítím.

A co lze očekávat po hudební stránce? Bude to klasická muzika Justina Lavashe, tedy směsice jazzu, funku, folku, new age... to vše spletené dohromady?
Ano, takhle nějak to bude. To je přesně Justin. On má v sobě, a to je cítit, bluesové kořeny. V blues je jistý, má výbornou techniku, za léta vyhranou, jeho prsty prostě jedou. Hodně lidí, co ho viděli hrát, se ho pak ptali, jestli není chobotnice, jestli je vůbec člověk. Protože když zavřete oči a posloucháte jeho hru, máte pocit, že kromě něho ještě hraje někdo na basu, někdo středy, výšky...

Na křest alba jste pozvala i VJ Texu...
Když vidíte její videa, máte pocit, že i bez brýlí sledujete projekci v 3D. Texa je také autorka obalu CD, které obsahuje i další básně a koupíte ho jen na koncertech.

Jaké jsou další projekty, na kterých v současné době děláte?
Například - a to dělám poprvé v životě - mě oslovili z Libereckého divadla, abych udělala hudbu k baletu o Gustavu Klimtovi. Rozhodli se pro moderní, trochu dekadentní balet. Z mé strany půjde o elektroniku zmixovanou s dobovou vážnou hudbou jako Beethoven, Mozart, Dvořák. Navíc tam ještě zpracovávám Klimtovy dopisy a básně z té doby. Pracuji na tom společně s mladým muzikantem Tomášem Vtípilem. Myslím, že nám vzniká dobrá muzika, až jsem překvapená, jak nám to jde lehce, takže jsem zvědavá, kdy přijde nějaký zádrhel, možná až na to budou chtít tancovat (smích). Dále dělám divadlo pro děti a to v Divadle Minor, kde pracuji na Perníkové chaloupce. Hrajeme to od devíti ráno pro školy, všichni jsou zvaní. A jinak hraji již 25. rok ve hře Mlýny v Divadle Sklep, tu už hrajeme teď jen jednou za čtvrt roku. Jsem stále narvaná v té stejné uniformě, všichni jsou už šediví. Je to sranda pozorovat vojíny po 25 letech. Stále však chodí mladší a mladší generace a líbí se jim to, i když už nemohly zažít ty uniformy a ty kecy.