Když někomu vypráví, kde pracuje, často prý na něj lidé koukají jako na exota. "Nejsem exot, ani úchyl," říká čtyřiatřicetiletý ředitel s úsměvem. Za jeho hlavou jsou skrze okno vidět stovky náhrobků. Ale atmosféra tu vážně není ponurá.
Co vás přitahuje ke hřbitovům?
Třeba Olšany se mi líbily od dětství, protože jsem kousek bydlel. S maminkou jsme sem chodili krmit veverky, možná proto pro mě asi nikdy nebyly symbolem něčeho depresivního. Pro mě to byl vždy hezký park plný soch... A veverek. A pozdější brigáda? Náhoda, zařizoval ji otec spolužáka, bylo to jednodušší než přes agenturu. Je příjemné si při studiích vyvětrat hlavu hrabáním listí.
Chodí i dnes rodiče s dětmi krmit veverky
Ne, nejsou tu. Ale množí se kočky. Lidé je sem chodí krmit, a ty kočky se asi navíc krmí i těma veverkama. Stále jsme i prostorem pro volný čas. Hodně sem chodí maminky s kočárky. Dokonce tu na Olšanech lidé ve sportovních úborech běhají, přece jen jde o
Vy jste vyhrál výběrové řízení se svou koncepcí, co se bude dít na pražských hřbitovech?
Nyní už pracujeme na střednědobých projektech, jako je třeba adopce hrobů. Lidé, ale i firmy se budou moci zapojit do péče o zanedbaná místa, kde leží významné osobnosti. Na české poměry jde o revoluční věc. A zájemci už se hlásí.
Když někdo v zoo adoptuje zvíře, má u něj cedulku se jménem. To bych měl jméno u hrobu?
Ale jo, bude to tak na přání dárce. Přímo u hrobu, samozřejmě s nějakými limity. Počítáme i s logy firem u větších rekonstrukcí, i když se to leckomu může zdát podivné.
Lepší než chátrání?
Peněz není moc a jsem přesvědčen, že nejde o nic proti pietě.
Aby měly cedulky dlouhého trvání. Lidé si na hřbitovech stěžují na krádeže. Co s tím?
Toto není revoluční téma, ale rozhodně jedna z priorit. V posledních letech je to spolu s výší poplatků nejpalčivější problém. Pořídili jsme proto tady pro Olšany nový kamerový systém. Navíc po ostatních hřbitovech nepravidelně rozmisťujeme fotopasti.
Jaké máte úlovky?
Máme představu, co se tu děje v noci. Víme o lidech, kteří tu nemají co dělat, ale i o hlídkách policie, které nás těší. Protože drobná kriminalita stoupá.
Takže žádný duch?
To ne, ale mám už služnou sbírku divokých zvířat. Srnky, divočáci, bažanti, zajíci, lišky... Hlavně tedy v Ďáblicích. No jo, jenže to s sebou nese nepříjemný aspekt – zvířata ničí vysazené květiny a lidé si pak myslí, že jde o dílo vandalů. Teď bylo období macešek a srnkám z nějakého důvodů chutnají zrovna modré. Tyto vyžerou, ostatní barvy zůstávají.
Spadá pod vás 29 hřbitovů, jakou mají kapacitu?
Jde zhruba o 183 tisíc pohřbívacích míst v Praze. Z toho asi sto tisíc je tady na Olšanech. Celkem je v metropoli na sedmdesát hřbitovů včetně židovských, či zrušených církevních.
Má Praha dostatek volných hrobů nebo se znovu využívají už ty existující, zaniklé?
Třeba Ďáblice mají velkorysé záložní plochy. Ve 30. letech minulého století bylo rozhodnuto, že půjde o jeden ze tří hlavních pražských hřbitovů. U některých hřbitovů zase máme záložní plochy, kdyby vypukla epidemie nemoci s vážnými následky. Pak jsou tu třeba Olšany, kdy se znovu využívají původní místa. Ale to není novinka, to trvá už několik století.
Takže máte na Olšanech sto tisíc míst. A kolik pohřbených?
Je to kolem dvou milionů lidí.
Když zavolá na Olšany člověk, že by tu chtěl být pohřbený, jakou má šanci?
Obrovskou. Protože je tu velká spousta neproplacených, tedy volných míst. Je jich asi třicet procent. Přece jen hřbitov vzniknul kolem roku
Občas prosakují na veřejnost informace o přetahování se pohřebních služeb o nebožtíky. Co se dneska děje, když v Praze zemře člověk?
Ptáte se na nesprávném hrobě (úsměv). Ale něco o tom vím. Situace se výrazně nemění, je podobná, jako v době skandálů a kauz, které se dostaly na veřejnost. Nevznikly totiž žádné nové legislativní úpravy, které by situaci řešily. Uvažovalo se například o vzniku centrální městské márnice, kde by se řízeně vybrala pohřební služba. Dneska pravděpodobně stále existují dohody některých patologů a lékařů s pohřebními službami. Je to byznys. Ve chvíli, kdy se jako pozůstalý dozvíte, že se odehrálo úmrtí v rodině, a dostavíte se do zařízení, tak už tam tělo často není. A zvažujte v takovou chvíli racionálně, co dělat. Sice máte právo na výběr pohřební služby, často už to ale zůstane tak, jak to je. Jinak o tom vím asi tolik, co vy. Centrální márnice by těmto problémům mohla předcházet, ale kvůli nedostatku financí vždy zapadne.
Centrální márnice tedy ne, máte ve své vítězné koncepci nějaký větší projekt, který vyjde?
Ve stádiu příprav vzniká přírodní hřbitov, jde o pracovní název. Ale říkalo se mu i ekologický hřbitov, což znělo hůř. Vznikne na ďáblickém pohřebišti, v místě, kde je zatím divoký lesík. Tam chceme nabídnout pohřbení formou šetrnou k životnímu prostředí, například i bez pomníků. Ve světě jde o poměrně rozšířenou věc, zmíním pohřbívání v ekologicky rozložitelných urnách. Jako identifikační prvky daného místa pak slouží jen stromy. Budou zde platit i jiná pravidla. Zde nepoložíte na hrob kytici v celofánu. Uvidíme, jestli budou mít lidé o tento český unikát zájem.
Od kdy bude fungovat?
Do konce dubna si teď předáme dokumentaci, předpokládám, že asi v září.
Co se naopak nedaří?
Trápí mě neutěšená situace kolem historických hřbitovů. V Praze jsou unikátní místa. Vyšehrad je vidět, takže je v dobrém stavu. Ale třeba Malostranský hřbitov na Smíchově za Andělem, o tom se tolik neví. To je prostor, který je desetiletí zanedbáván. Ale i druhý až pátý hřbitov tady na Olšanech, to jsou historická místa s krásnou unikátní architekturou kaplových hrobek, či zajímavými sochařskými díly. Jsou ale zanedbávané a nedoceněné. Památkovou hodnotou jsou přitom na úrovni chráněné architektury UNESCO v centru Prahy. Často jde v případě kaplových hrobech o majetek Prahy, protože rody už dávno vymřely, a slušelo by se, aby se hroby Praha starala.
I tady může zapracovat zmíněná adopce hrobů?
Je to určitě jedna z cest.
Na kolik si dneska lidé potrpí na honosné obřady? Šetří?
Říká se, že drtivé procento pohřbů se koná bez obřadu. Často jsou ale informace dramatizované. Mnohdy jde o klasické pohřby s rozloučením, jenže v úzkém rodinném kruhu. Obřad si rodina zařídí sama bez pohřební služby, ty jsou pak podrážděné, že nejde na odbyt jejich nabídka, a označují to jako pohřeb bez obřadu. Ale co se týká okázalosti, stále platí, že jsou společenské nebo etnické vrstvy, které si na honosné a výpravné pohřby potrpí. Romové, pak také lidé od zábavního průmyslu, světští...
Každý asi pamatuje okázalý pohřeb rodiny Kočkovy.
Kočkovi, nebo i Berouskovi. Mají obrovské a nákladné hrobky, platí za ně řádně, starají se o ně a snaží se vybírat výstavní místa podél hlavní cesty, kde dříve bývali třeba továrníci, průmyslníci.
Jsou to ale výjimky, ne?
Ano, běžné pohřby se v Praze odehrávají žehem. Jde asi o 95 procent všech případů, což je obrovské a unikátní číslo.
