Nejmladší režisérMatěj Chlupáček debutoval filmem Bez doteku před třemi lety jako sedmnáctiletý.
|
Český divák je podle názoru Matěje Chlupáčka mnohem méně konzervativní, než si většina filmařů myslí, a na psychologický či mysteriózní film rád přijde. „Rád přicházím s něčím, na co diváci u českých filmů nejsou moc zvyklí,“ říká v rozhovoru pro deník Metro.
Proč jste se pustil do hororu? V Česku se nosí spíš hořkosladké komedie...
Krom toho, že je to pro mě výzva, je to žánr, který celosvětově diváky přitahuje. Polednice je dílem pro fanoušky hororů, mysteriózních a psychologických filmů. Hořkosladké komedie nejsou vždy špatné a rozhodně nejde o vyčerpaný žánr. Je ale nutné přijít s něčím novým, co diváky zaujme. Nejde donekonečna točit stejným způsobem a divit se, proč opadává zájem diváků.
Jak se liší příprava hororu od jiných žánrů?
Vlastně nijak výrazně. Pokud budeme zabíhat do detailů, u hororového žánru je třeba mít více scén rozkreslených do storyboardů – obrázků popisujících jednotlivé části scén. Záběrování vlastně nemůže být skoro nikdy improvizované, na rozdíl od jiných, lehčích žánrů, kde si to mohou tvůrci čas od času dovolit.
Vznikla během natáčení nějaká děsivá či strašidelně laděná situace?
Nejděsivější, a zároveň ale i nejpříjemnější situace, která během natáčení vznikla, byla příšerná horka, která s naším prvním natáčecím dnem začala. Když jsme první den v sedmdesáti lidech vypili přesně tisíc dvacet půllitrových vod a na polích bylo na slunci přes padesát stupňů, myslel jsem si, že natáčení budeme muset zrušit. Protože se ale scénář přesně v takovémto horku odehrává, rozhodli jsme se přes všechna zdravotní úskalí pokračovat a film i v těchto podmínkách natáčet.
Svou celovečerní prvotinu jste natočil v sedmnácti. Byl pro vás tehdy věk handicapem?
Můj nízký věk nikdy problém nebyl, nikomu jsem o něm totiž neřekl. Všichni si v době natáčení mého prvního filmu mysleli, že je mi mnohem víc a mám za sebou třeba filmovou školu, kterou jsem neměl a nemám. Škola mě nikdy moc nebavila. Film jsem chtěl dělat už od svých devíti let, režírování je něco, pro co jsem se narodil. S jistotou už mohu říct, že na světě neexistuje jiná profese, která by mě osobně bavila víc.
