Občas někdo v hledišti zkolabuje smíchy, říká herečka Jana Paulová

Co se vám vybaví, když se řekne tisíc odehraných představení s jedním parťákem?
Spousta srandy. Desetitisíce najetých kilometrů. Sály narvané lidmi, kteří se, možná i proti jejich vůli, projevují velmi hlasitě, přestože sedí v hledišti. Každé představení bylo do jisté míry premiérou, a to všechno s jedním člověkem, který má bohužel v každé hře jiné jméno, což mi začíná dělat čím dál větší problém.

Na jakých hodnotách a principech musí být herecké partnerství vystavěno?
Na vzájemné úctě, na stejném smyslu pro humor, oba musíme tu srandu brát velmi vážně a také každý z nás musí umět být přihrávačem ismečařem.

Můžete i po tisící a prvé jeden druhého vůbec ještě něčím překvapit?
Pokud by tomu tak nebylo, museli bychom okamžitě skončit, protože mám dojem, že právě to je důvod, proč na nás lidé často chodí i poněkolikáté.

Když se ohlédnete za všemi vašimi inscenacemi, co mají společné?
Právě ten moment překvapení, to, jak se vyvíjejí během repríz, a také to, jak si je vlastně režíruje publikum.

Paulová a Zedníček Jubilejní 1000. repríza Jany Paulové a Pavla Zedníčka připadla na inscenaci francouzské komedie Drahouškové. Vedle této hry dosud společně nastudovali ve svém domovském Divadle Kalich dalších šest titulů, čtyři z nich jsou stále na repertoáru. O všech jejich inscenacích platí, že dosahují vysokých počtů repríz – i kolem 300. Natěrače Donalda Churchilla hrají již 18. rokem. Jana Paulová a Pavel Zedníček se poprvé pracovně setkali v roce 1977 na natáčení televizního seriálu Muž, který nesmí zemřít.

Jsou představení, která vám ulpívají v paměti, anebo v tom množství repríza s reprízou splývají?
Pamatujeme si představení, kdy nás překvapilo publikum, ať třeba tím, že někdo smíchy zkolaboval, což se nám párkrát stalo. Také nám hořelo na jevišti a diváci poté, co jsme je na to upozornili a radili jim, že je možná lepší opustit divadlo, řvali smíchy a nikdo se nehnul zmísta, přestože okolo nás lítali technikáři s minimaxem. Nebo si Pavel spletl město amísto do Rakovníka jel do Rokycan a já divákům vysvětlovala, proč začneme o půl hodiny později. Také ho jednou zradila peristaltika a já druhou půlku komedie Natěrač přehrávala divákům sama. Tak by se dalo pokračovat vlastně ve všech tisících případů, protože skoro pokaždé nastane chvilka, která člověka nutí k často nechtěné tvořivosti.

Čím se vyzbrojíte do další tisícovky?
Ráda bych se vyzbrojila zdravým tělem, dobrou pamětí a chutí rozesmát lidi, ovšem udržet si tyhle zbraně bude čím dál těžší, protože čas je nepatrně proti nám. Ale protože se z nás na jevišti stávají děti, tak je vlastně i ten čas relativní.