12 let v řetězechHodnocení: 5/5
|
Newyorčan Solomon Northup se narodil jako svobodný člověk, měl rodinu a živil se jako houslista. Nakonec jako svobodný člověk i zemřel. Na tom by samozřejmě nebylo nic neobvyklého, kdyby dvanáct let svého života nestrávil jako něčí majetek. Jeho útrapy zapříčinila barva jeho pleti a to, že se roku 1841, kdy byl ve Washingtonu unesen a prodán obchodníkům s otroky, Spojené státy dělily na otrokářský Jih a svobodný Sever.
Northup po osvobození sepsal své zážitky z oné doby do knihy, podle které natočil režisér Steve McQueen drama 12 let v řetězech. Pod jeho citlivým vedením se příběh nečekaně zotročeného Northupa nestává patetickou moralitou, ale ani nadsázkou ve stylu Tarantinova Nespoutaného Djanga. McQueen spíš jen pozoruje, mnohdy vytváří záměrně nejednoznačné situace, ale o to víc je film působivější.
Vizuálně nápaditý portrét člověka, který za znovuzískanou svobodu musel zaplatit daň v podobě bití, ponižování a málem také lynče, ale i řadou ústupků a sebezapření, kdy byl zbaven své identity tím, že musel přijmout jméno Platt, stojí hlavně na hereckém výkonu velmi přesvědčivého Chiwetela Ejiofora. Tomu zdatně sekundují Benedict Cumberbatch a Michael Fassbender v rolích Northupových majitelů. Ostatně i oni jsou příkladem nečernobílého vyznění filmu.
První z nich je křesťan, který je schopný empatie, ale jeho svět je omezen předsudky vůči černochům – jejich status majetku bere jako danost. Druhý, ač také křesťan, je pro změnu "otrokem" alkoholu, sexuálně zneužívá jednu otrokyni a odporným způsobem ponižuje svou manželku.
Koneckonců témata nerovného vztahu či hranic svobodného jednání a z toho plynoucích důsledků se objevila už v McQueenových předchozích filmech Hlad a Stud. V prvně jmenovaném filmu se věnoval situaci vězňů IRA v britském vězení, kteří se rozhodli držet hladovku, ve druhém zas líčil život člověka, který je spalován chorobnou sexuální posedlostí.
McQueen navíc dokáže vyprávět filmově, totiž obrazem. Díky střihu je divák vtažen do příběhu a blíží se tak perspektivě samotného Northupa. Výrazné je to třeba těsně před jeho únosem. Nejdříve ho vidíme opilého v posteli, v další scéně už ale leží spoutaný v řetězech, náš údiv a rozhořčení kopírují jeho pocity. Teprve poté následují opakující se flashbacky, které osvětlí, co se přesně stalo. Efektní je i rozpojování obrazu a zvuku, díky němuž se opět dostáváme blíž k jinak málomluvné postavě, která sděluje víc mimikou než slovy. V těch nejsilnějších momentech ještě pomáhá výtečná hudba Hanse Zimmera.
