Rozhovor: Rty ve znaku obce by už dnes neprošly, říká odborník na erby

Co vůbec mají obce z toho, že si pořídí svůj znak?
Je to privilegium, které bylo historicky vyhrazeno pouze městům. Dnes je dostupné všem obcím, i těm nejmenším a obce na něj mají právo. Znak je dnes vnímán i jako určitá forma loga, značky obce a požívá přímé ochrany ze zákona, podobně jako ochranná známka. Symboly v obci zkrášlují významná místa, přispívají k lepší orientaci a především zapamatovatelnosti. Každý znak a vlajka si s sebou nesou svůj příběh o vzniku města či obce, jejich rozvoji, životě místních obyvatel i významných událostech. Právě symboly obcí umí nejlépe vyprávět o historii, legendách a uchovat zdejší mystiku i jedinečný příběh. Pro turisty a návštěvníky tak zesilují atraktivitu místa, kteří si danou obec lépe zapamatují. Obce tak zase nenápadnou a hezkou formou podporují cestovní ruch v kraji.

Že některé obce znak nemají, nemůže to být i tím, že je to pro ně drahá záležitost?
Když zmiňujete finance, mnoho obcí naopak obecní znak navržen má, ale nenechá si již komunální symboly vyrobit. Přitom to je ten výsledný produkt, který podporuje atraktivitu místa i cestovní ruch. Může se přitom jednat o vyšívané znaky, prapory, uvítací tabule, smaltované ovály na budovy úřadů, venkovní vlajkoslávu pro státní svátky či slavnostní příležitosti nebo ručně vyšívané znaky a prapory do zasedacích místností, kanceláří a jednacích sálů, které jsou pro obec jedinečnými insigniemi, před kterými se odehrávají všechny důležité události a budou s obcí žít po několik dalších staletí.

Znak obce Zvěrkovice

Který obecní znak vy osobně považujete za nejzdařilejší?
Osobně považuji za velice zajímavé návrhy od našeho heraldika Zdeňka Kubíka, kde lze dobře ilustrovat to, že heraldik musí využívat i svou kreativitu a umělecké cítění, aby znak odlišil a učinil ho zajímavým a nezaměnitelným. Například obec Zvěrkovice měla pouze „tuctová“ historická pečetní znamení s motivy radlice či krojidla - tedy absolutně nejvíce zastoupené symboly vesnických pečetí, které nelze neustále replikovat. Ve znaku proto finesou spojil oba nástroje z pluhu zkráceným šikmým břevnem, čímž se evokuje monogram obce Z. Vhodně poskládané tyto jinak běžné figury originálně doplňují a reprezentují obec. Ve znaku Hodíškova zase můžete vidět takzvaný tiskařský tampon, opět jedinečnou figuru v komunální heraldice, kterou pan Kubík použil z erbu vladyků a knihtiskařů z Hodíškova. Pěkné mluvící znamení, které také navrhoval pan Kubík, je znak obce Slapy nad Vltavou (stylizované písmeno S, zobrazující zároveň řeku Vltavu, respektive její meandr). Takových zajímavých příkladů bychom ale našli spoustu.

Znak obce Hodíškov

A ty nejbizarnější?
Zmínil bych ten z obce Milasín z roku 1996 (obec má ve znaku červené rty na bílém podkladu - pozn.red.). Nejsme jeho autory, v té době se naše činnost v oboru teprve „konstituovala“, ale jedná se právě o příklad bizarního, úsměvného provedení znaku. Co je mi známo, tak si ho obec prosadila ještě sama v polovině devadesátých let. Dnes se již obce nechávají při vytváření znaku a vlajky zastoupit odborníky. Praxe parlamentního Podvýboru pro heraldiku se od té doby dost změnila a dnes by takový symbol již schválen nebyl, respektive ne bez relevantního zdůvodnění.

Znak obce Milasín

Jaká jsou omezení při výrobě znaku, co na něm nesmí být?
Známou chybou je představa, že do znaku je možno vložit téměř vše a pokud možno v maximální možné míře a složitosti. Do znaku nelze vkládat objekty ve své autentické podobě, téměř fotografie, jak nás o to někdy představitelé obcí žádají. Heraldik musí vždy představu města či obce převést co nejlépe do heraldické podoby, jinak by znak neprošel Podvýborem pro heraldiku a vexilologii. Právě na základě jeho doporučení uděluje právo užívat obecní symboly předseda Poslanecké sněmovny. Heraldika se přes osm set let vyjadřuje přesně a jasně. Heraldik smí použít z tinktur dva kovy - zlato a stříbro, a k tomu čtyři barvy - červenou, modrou, zelenou a černou. Výjimečně může použít přirozenou barvu například pro znázornění kmene stromu či dřevěných topůrek nástrojů. Heraldika se dále vyjadřuje takzvanými figurami - heroldskými neboli geometrickými a obecnými. Každý znak je totiž popsán v  blasonu (slovní popis znaku - pozn. red.) a tento popis musí být představitelný klidně pro francouzského nebo švédského heraldika, tedy obecně platný. Kdybychom například našli několik set let starý slovní popis znaku, jsme ho schopni znovu navrhnout a představit si ho. Ve znaku i z tohoto důvodu nelze zobrazit konkrétní stavbu v obci nebo louku s květinami za vsí nebo místní skálu nějakého konkrétního tvaru. To vše se musí nahradit a symbolizovat. Stavba, například kaple, atributem světce, skála trojvrším, louka zelenou patou štítu či vodní toky vlnitým dělením apod. Heraldická a vexilologická práce je prací odbornou, vědeckou, estetickou i výtvarnou. Vždy zde zůstává i prostor pro specifické umělecké ztvárnění každého heraldika.

Když si představitelé obce rozhodnout, že chtějí znak, chodí za vámi už s konkrétním představou nebo máte v návrhu volnou ruku? 
Ideální je stav, pokud obec hned na začátku jasně formuluje své představy a limity, potvrdí ideový záměr a následně pak respektuje odborná doporučení heraldika a vexilologa i odůvodnění použitých figur v návrhu, čili historicko-ikonografické zdůvodnění. Spíše ale nastává situace, že obec nemá žádný konkrétní požadavek a vše nechává na heraldikovi, který připraví někdy i několik návrhů, ze kterých si pak obec nebo město vybírá.