Máš nějaký recept na to, jak ustát svoje životní tempo?
Důležité jsou pro mě jóga a pilates. Našla jsem skvělé studio a chodím na individuální cvičení. Holky mě dávají systematicky dohromady už víc než rok. Posilují mě i masážemi, bioenergetickým cvičením nebo nastavením jídelníčku. Ten už teď teda nedodržuju, protože nemám čas si ani jít koupit do krámu všechny potřebné věci. Každopádně celé září a říjen jsem se snažila to poctivě jet. Stále jím ale pravidelně a láduju do sebe hodně oříšků, rakytník, medovou vodu a každý den piju ženšen.
Barbora Poláková
|
Dokážeš si i v hyperaktivním období udržet prostor sama pro sebe?
Už si na to dávám pozor. Složila jsem se loni v prosinci a letos v červnu. Vždycky jsem si toho hrozně naložila a jak si ty věci často ještě sama produkuju a organizuju, tak nesu samozřejmě i finanční zodpovědnost za další lidi, kteří se na tom podílejí. To je obrovský tlak na psychiku. Proto, když jsem na začátku července věděla, co mě čeká, zavolala jsem do některých divadel a poprosila je, ať nehraju do konce prosince, odmítla jsem dvě natáčení.
A co když ve StarDance skončíš dřív?
No, bude to znít možná divně, ale měla bych konečně volno a byla bych za něj vděčná. Vytvořila jsem si seznámek věcí, který už dlouho tlačím před sebou – zaletět za kámoškou do Paříže, stojí mi tady harfa, na kterou jsem se ještě nezačala učit, na bicí bych se chtěla začít učit, chci letět do New Yorku... Ráda bych dělala spoustu věcí, na které nemám vůbec čas.
S čím podle tebe souvisí to, že na sebe někdy tak snadno zapomínáme a dáváme přednost práci před sebou, před blízkými?
Asi je to strach o práci, ne? U mě se to ale nedá takhle zobecňovat, protože když někdy hodně jedu, je to většinou proto, že mám spoustu nápadů. Ne nabídek. Myslím, že to taky souvisí s integritou nebo uvnitřněním člověka. Musíš vědět odkud kam jdeš a kam až můžeš zajít, aby ti to ještě přinášelo radost a kde začíná neštěstí. Kolikrát se mi teď stalo, že jsem se vracela vyřízená ze zkoušek z Kavek a našla v sobě takový zvláštní smutek, že toho je tolik. Často si vzpomenu na citaci dalajlámy: "Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze. Obětují peníze, aby znovu získali zdraví." Nesmíme být chtiví, no. V tomhle konzumním světě je to těžký, ale jde to. Mně stačí málo – sluníčko, zahrada u našich, teplý čaj a piškoty. To mě dokáže dělat šťastnou. A přitom v momentech honění na to úplně zapomínám.
Před prvním přímým přenosem StarDance jsi mi říkala, jak ti najednou došlo, že do toho nablýskaného světa vůbec nepatříš. Už je to lepší?
Mně se hrozně líbilo, když mi na tenhle můj pocit Tereza Kostková řekla: "To nikdo z těch lidí. Všichni sem patří a nepatří zároveň." Ale přesto... Šla jsem do toho fakt kvůli pohybu a ani na tom nechci poté nějak vydělávat účinkováním na plesech a podobných kšeftech. Chci se ve StarDance něco naučit a jsem ráda, že jsem tam potkala všechny ostatní, protože je každý něčím zajímavý. Oproti mému alternativnímu stylu života to je odlišný svět, ale myslím, že je dobré nakouknout i jinam, aby si to člověk mohl ujasnit.
Je ti příjemnější stát na jevišti sama za sebe, když zpíváš, nebo se schovávat za nějakou hereckou roli?
Když zpívám a jsem za sebe, je to bezva v tom, že mám reakci od lidí hned. Když pískají, křičí a zpívají, můžu okamžitě vyjadřovat svoje emoce. Kdežto když jsem za postavu, tak furt musím dělat, že tam nejsou. Někdy mi je to hrozně líto. Nejradši bych se na čtvrtou stěnu vybodla a řekla jim: "Ježíš, to jsem hrozně ráda, že vás to baví, díky!" Teď ve StarDance jsem vlastně taky za sebe. Víš, co je sranda? Když se jdeme připravit na přímý přenos do takové místnosti, ze které vycházíme, začnu se pokaždé po cestě rozmlouvat a rozezpívávat. A až pak mi vždycky dojde, že jdu přece tančit! Srandovní zvyk.
Prožíváš víc premiéry nebo derniéry?
Já to vlastně asi moc neprožívám. Při některých derniérách mě přepadl sentiment, to ano. Ale na druhou stranu, mě stále tak něco začíná a mám tolik plánů, furt pro co žít, že netruchlím nikdy dlouho. Spíš je pro mě hrozně zvláštní, jak začíná a končí představení každý večer. Něco prožiješ a pak jdeš zase domů. Viděla jsem teď dokument o Borisi Rössnerovi, který mě učil, a uvědomila jsem si, jak jsem na všechna ta jeho slova už zapomněla. Jak moc on všechno prožíval, jak žil za svoje postavy. Je to obdivuhodné. Zároveň mi ale došlo, že to není moje cesta. Nechci se takhle vnitřně obětovat divadlu, chci žít svůj vlastní život. Může to znít sobecky, ale je strašně důležitý se nerozdat úplně.
Přijde mi moc hezké, jak ti tvůj přítel Tomáš pomáhá s věcmi kolem StarDance a v dalších pracovních aktivitách. Jak tě ve všem aktivně podporuje. Je tohle to, co od partnera potřebuješ?
To vzniklo tak nějak přirozeně... Úplně ze začátku zavolal Ondřeji Soukupovi, jestli bychom u něj ve studiu mohli nahrát Krávu. Tím, jak to vyřizoval, se to nějak rozjelo a pak to tak zůstalo. A myslím, že ho to i hodně baví. Ale mluvíme o tom, často se ho ptám, jestli mu to nevadí. Je hlavně herec, režisér, vede ročník na DAMU, má prostě svojí práce víc než dost a tímhle přeci jen rozmělňuje svoji energii. Chci aby se neroztříštil a myslel hlavně na sebe.
S Tomášem teď dokonce rozjíždíte několik společných projektů...
No jasně, to je zábavný. Začali jsme spolu natáčet pro jeden server videoskeče s ženskou tematikou. Jmenuje se to Pěna a brzy se to pustí. Hraju tam já a Mája Štípková a je to moc velká bžunda, teda hlavně pro nás. Snad se pobavíte i vy. A ještě máme projekt O N I v experimentálním prostoru NoD - hudebně-divadelní varieté s živou hudbou, loutkohrou, občerstvením a tajným posláním. Měli jsme teď mít premiéru, ale Tomina Jeřábek si neuhlídal podzim a onemocněl, takže se představení odkládá na konec ledna. Víc prozradit nesmím.
Přečtěte si magazín Men & Women OnlyPrávě vychází aktuální prosincové číslo. 
|
Strážce streamu
