Rozhovor: Věřím, že unie bude pro trenéry zajímavá, říká Lener

Jak vypadaly začátky organizace v NHL?
Začalo to v 90. letech, kdy jsem působil v Calgary Flames. Ta iniciativa vzešla ze spousty stran. Velice důležité bylo, že to zaštiťoval renomovaný trenér Scotty Bauman, trenérská jednička v NHL. Nebylo to jednoduché. Vzpomínám si, že NHL to nechtěla zaštítit. Byla tam hráčská asociace, teď měla vzniknout trenérská, to není nikdy jednoduché pro vedení NHL. Přesto se to podařilo probojovat, propracovaly se detaily. Dneska už funguje dvě desítky let a má svůj respekt, je pod křídly NHL, takže udělala obrovský posun vpřed. A dnes to není jen otázka legislativy, že by unie řešila smlouvy trenérů, jejich naplnění, ale už se dostali tam, kam se my tady taky chceme dostat. To znamená, že řeší odborné záležitosti, tedy pořádá semináře, publikuje metodické materiály, řeší novinky v tréninku, trenéři NHL přednášejí i pro mláděž. Což je i naším cílem.

Unie trenérů Celý název zní Unie profesionálních trenérů. Byla založena 15. ledna 2013. Jejím duchovním otcem je předseda Českého volejbalového svazu Zdeněk Haník. Členství v unii bude dobrovolné. Vstoupit do ní mohou všichni, kteří jsou aktivním koučem v nejvyšší soutěži nebo v reprezentaci. Důležitou podmínkou je také to, že museli v daném sportovním odvětví dosáhnout nejvyššího vzdělání. Trenéři musejí podepsat a dodržovat etický kodex.

Jak vidíte budoucnost unie v Česku?
Jsem přesvědčen, že bude mít svou váhu, že si sjedná respekt, a že si trenéři budou mezi sebou vyměňovat informace. Například kdyby vznikla taková unie jen v hokeji, tak nevím, jakou šanci na úspěch by měla. Tam si totiž trenéři hlídají to své know-how, hlídají si specifické přístupy k tréninku nebo to, jak hrají přesilovky a podobně, a to si mezi sebou nechtějí vyměňovat, což je pochopitelné. Ale právě věřím, že budou otevřenější jeden k druhému, když to bude třeba mezi trenéry fotbalu a basketbalu, hokeje a atletiky a podobně. Takže výměna zkušeností především co se týče tréninku, koučingu, si myslím, že bude velice zajímavá pro všechny trenéry.

V hokeji už byly snahy o vytvoření podobné unie, ale nikdy nevznikla. Bylo třeba důvodem i to, že si trenéři nechtěli vyměňovat své poznatky?
Je to taky otázka toho, kdo to zakládá. Ten na to musí mít čas. Je to totiž neskutečně mravenčí práce dávat lidi dohromady, zorganizovat semináře, jednání, získat hlasy trenérů pro určitou věc je neskutečná práce. Protože většina těch trenérů stále pracuje s klubem a to je mu bližší, to je to, co ho momentálně pálí. A tohle je taková nadstavba, je to trošku otázka nějakého konceptu, vizí, a do toho se trenérům moc nechce. Já ale věřím, že tahle unie bude tu sílu mít.

Jak by měla setkání trenérů vypadat?
Nejvíc se trenéři otevřou, když sportují. A nejen trenéři, i třeba v Silicon Valley ty nejlepší nápady nevznikly v kanceláři, ale vznikají, když si třeba dva zahrají tenis nebo golf, uvolní se, dají si saunu, skleničku vína, mohou otevřeně diskutovat. A tam třeba přijdou na ten nápad, který je zlomový. Takže i my chceme jít touto cestou, že bychom se setkali jednou za čas, ať už je to v tenisovém prostředí či v jiném, kde je možnost se zapotit, společně si tam zasoupeřit a potom se sejít na nějakém obědě, kde budou mít trenéři možnost diskutovat.

Do unie se zapojilo už několik hokejových trenérů. Bude mít podle vás velkou odezvu i u ostatních extraligových trenérů?
Unie vznikla před pár týdny a trenéři, které jsem stačil oslovit, do ní vstoupili. Takže určitě bude i další vlna trenérů, které oslovím, protože nám teď běží extraliga, budou reprezentační akce. Jmenovitě jsem oslovil Vláďu Růžičku, Aloise Hadamczika, Josefa Jandače, Josefa Palečka, Frantu Výborného, Miloše Říhu, který působil většinu doby v Rusku. Všichni tito trenéři velice rádi vstoupili do řad Unie profesionálních trenérů a věřím, že se to bude dál rozšiřovat.