O smíchovské lávce přes koleje zdejšího nádraží jsme v poslední době psali v Metru víc než dost. Netušil jsem ale, když jsem na facebookovou skupinu Praha stará krásná dával fotky nejen lávky, ale i nádraží, které projde v příštích pěti letech výraznou proměnou.
Překvapilo mě, kolik nostalgie vyvolá „obyčejná“ lávka pro pěší, kolik vzpomínek se lidem, kteří přes lávku celá desetiletí chodívali, vyvolá. Ale je to vlastně pochopitelné. Nádraží mají své kouzlo asi pro každého z nás. Lávka skýtala možnost pozorovat vlaky shůry. Byla jedinečným koridorem mezi Radlicemi a Smíchovem, zkratkou pro všechny, kteří mířili na tramvaje dole na Nádražní, nebo na samotné nádraží. Je to vlastně lávka strategická. Bourat ji začnou 19. října a na dva roky tato spojnice pro všechny spěchající zmizí. Bez náhrady. Je vlastně něco mezi mostem u Remagenu a Kerčským mostem na Krymu. Když nebude, je to problém.
„Ač se to zdá zvláštní, tato lávka si zahrála i v jedné filmové adaptaci atentátu na Heydricha, a sice v britsko-americkém filmu Operation Daybreak z roku 1975, který přenesl atentát do zimního času a jako místo pro osudnou zatáčku si zvolil ohyb Radlické na Smíchově. Na lávku pak prchal od místa atentátu Gabčík, který přímo na ní zlikvidoval Heydrichova šoféra, zatímco pod oběma projížděla parní lokomotiva, aby tu scénu ozvláštnila kouřem. Gabčíka hrál Anthony Andrews, jenž byl prvním zvažovaným hercem do role Bodieho v Profesionálech, a zrádce Karla Čurdu Andrewsův velký kamarád Martin Shaw, jenž v seriálu dostal roli Raye Doylea. Andrews byl ale nakonec přeobsazen drsněji působícím Lewisem Collinsem. V Operation Daybreak si zahrálo i pár českých herců, například Opálku ztvárnil Jiří Krampol a další dva parašutisty bojující v kostele Jaroslav Drbohlav a Josef Abrhám.“ Tak zavzpomínal Jaroslav Krupka.
„Jako kluk jsem na lávku chodil koukat s tátou, jak se posunuje,“ vybavil si Kamil Gráf.
„Radlická LÁVKA... to je kus historie, je nás asi hodně, co jsme ji využívali, ještě když vedla až k původní křižovatce. Těch děti, co z ní koukaly na parní mašiny.“ Takhle to vidí Jan Trávníček.
Nevadilo ani tahání kočárků, jak vzpomíná Lucie Hrbáčková: „Co jsem se nachodila po té lávce, na vlak když jsem jela na chatu, pak 10 let jsem jezdila vlakem do práce, pak s dcerou s kočárkem ještě teď si pamatuji, jak jsem nesla kočárek po schodech dolů a pak zase zpátky. Teď už v Praze nebydlím, ale strávila jsem tam krásných 40 let. Měla jsem to tam moc ráda.
Anna Dvořáková: „Milovala jsem, když pod lávkou projela parní lokomotiva a my jsme byli v mlze. Kus dál byla točna pro lokomotivy. Nachodila jsem po ní hodně, pak pěšky do kopce až na Konvářku. Bus nebyl.“
Řekněte, není to milé?
