Standa Tišer pochytal kluky z ulice a naučil je box. Teď bojuje o tělocvičnu

Sraz kvůli rozhovoru jsme si dali na Kostnického náměstí. Tedy na jednom z mnoha míst, kudy boxer Stanislav Tišer před několika lety chodíval za kluky, kteří se potulovali na po ulicích v zahálkách, aby je přitáhl k smysluplnějšímu trávení volného času. Tedy k boxu. "Nazdar, sednem si támhle na lavičku. Je pěkně," usmíval se už při příchodu drobný sympatický chlapík. Přitom moc k radosti důvod nemá. Legendární boxer Standa teď po všech těch zápasech bojuje o své místo.

Tahal děti z ulic, boxernu mu pak vzali konkurenti

V roce 2010 přišel totiž o svou stálou tělocvičnu, tehdejší vedení radnice Prahy 3 nechala zrekonstruovat prostory, ale zpátky se už se svými svěřenci nedostal. Pronájem na několik let totiž získali jeho konkurenti. Ti ale tady nedělají projekty pro sociálně slabší a znevýhodněné, ale jede se tu na ryze komerční bázi. "Štve mě to. Léta se věnuju mladým lidem, tahám je z ulic, aby neblbli. Box funguje totiž jako prevence proti drogám nebo kriminalitě," říká Standa. Politici mu odpovídají, že se smlouvami, které tehdy uzavřeli tehdejší radní, už nic neudělají. Jedině by počkal šest let, kdy nájemní smlouva (mimochodem nyní nájemci platí za 315 metrů čtverečných 1600 korun, potvrdil mluvčí radnice Prahy 3), skončí.

Kvůli tomu svůj Box klub Žižkov nemá své zázemí, na tréninky za ním lidé chodí střídavě do tělocvičen žižkovských škol. "Co jsem udělal špatně? Že jsem Róm a snažím se, aby se mladí Romáci neflákali po ulicích?" ptá se hořce. Na jeho lekce nechodí jen mladí Romové, ale i bílí, také cizinci. Učí Američana, Francouzsku i Italku, lidi různých profesí – učitele, novináře...  "Jde mi o to, aby se lidi z různých etnik poznávali a sbližovali se," říká.

Standa je kultovní žižkovská postavička

"Dobrý den pane Tišere, jak se máte?" vyhrkne kluk, který jde kolem nás parkem. "No vidíš," obrátí se ke mně. "To je to, o co mi jde. Lidi mě tu znají. Patřím sem a mladí patří mě," říká. Standa je ale bojovník tělem i duší a nevzdává se. K tomu mu pomáhá místní zastupitel Matěj Stropnický, který pro Tišera hledá nebytovky, kde by jeho klub mohl fungovat bez omezení. Snad se to podaří.

Stanislav Tišer je nejen na pražském Žižkově kultovní postavou. V osmdesátých a devadesátých letech patřil k české boxerské špičce. Na první pohled byste to do něj ale vůbec neřekli. Drobný chlapík zprvu tak velký respekt nebudí. To, až začne na trénincích řvát "levej hák, pravej hák, makej". To se pak jeho hlas nese půlkou Žižkova. Standa je fajn chlap a taky několikanásobným mistrem republiky a národním reprezentantem, kterému unikla účast na olympiádě v roce 1984. Tehdy se konala v Los Angeles a většina států socialistického bloku sportovní událost, při níž jde politika a nejrůznější spory stranou, kdy hlavní roli hraje sport, bojkotovala. "Dali jsme přípravě všechno. Boxovali jsme od rána do večera, celkem tři měsíce tvrdé intenzivní práce. Asi čtrnáctí dní před začátkem olympiády to stopli. Já byl tak …“ pokračuje Standa. Prý napsal na svaz a ten mu pak zakázal vstup do ringu. Skoro to vypadalo, že se do něj už nikdy nevrátí. Měl kliku, tenkrát se ho zastal Julius Torma.

Přičichl k vekslařině, revoluce ho změnila

Standa nebyl vždy čistý jak lilie. V polovině osmdesátých let přičichl k vekslařině, pak v jednom baru dal ránu vyhazovači, který ho nechtěl pustit dál, protože je cikán. Dostal čtyři měsíce na Pankráci natvrdo. Ale vzal si z toho ponaučení. Přišla revoluce a jakoby i jeho samého změnila. Když pak, to už měl po profesionální dráze boxera, bloumal ulicemi, napadla ho myšlenka. Co znovu rozjet box – tentokrát jako trenér a učit děti z ulice? No, jo... To by šlo. "To víš, začít pro mě nebylo jednoduchý. Musel jsem založit sdružení, pytel, švihadla. Našel jsem prostor ve zvláštní škole v Cimburkově ulici. Za nějakej čas jsem tam měl až osmdesát lidí, paráda," zase se směje a vlastně jen tak na okraj doplňuje, že děti u něj mohli boxovat zadarmo. Takové byly začátky dnes kultovního Box clubu Žižkov.

Pro Tišera ale nebyl box vždy na prvním místě. Charismatický chlapík si totiž uměl získat důvěru, dokázal mladým, kteří se chovali jako z divokých vajec, pomoct. Pro projekt Galerii NE, který představuje zajímavé osobnosti české společnosti a historie, vzpomněl na Mariána. Devatenáctiletý kluk frčel na pervitinu. "Časem jsem ho u sebe zaměstnal a on se pomalu postavil na vlastní nohy. Je u mě už dvanáct let a box nikdy nevynechal. Má přítelkyni, byt, práci a já jsem přesvědčenej, že za to může i sport," tvrdí Tišer.

Jeho klub vychoval borce, třeba mistra republiky

Dnes se může klub pochlubit velkými úspěchy. "Jsme dobří. Třeba můj odchovanec Emil Kocvelda, kterýho jsem pro box objevil, je mistr republiky, pracoval jsem několik vicemistrů,“ pochvaluje si, i když mu stále mysl zachmuřuje jeho boj s radnicí. A tak mířím dál. Co Vás tedy poslední dobou potěšilo? "Moje dcera!" zvolá nez rozmyslu. Denisa vystudovala vysokou školu - novinařinu a teď pracuje například pro festival Khamoro. "A žena je taky na mě hodná. Trochu mě hlídá." říká... Já odvětím: "No, asi trochu musí." A Standa se zase řehtá na celé kolo, že drnčí okenní tabulky domů kolem nás.

Standu také potěšilo to, že byl jedním z aktérů dokumentu Pot, slzy a naděje, který sleduje cestu malých dětí za svými sportovními sny, mnohdy sny jejich rodičů. Ve druhém díle jste mohli vidět, jak je box krásný. Umožňuje dospívání kluků v muže, vzniká kamarádství, box nabízí odvahu, někdy vítězství ale někdy i porážku. Standa si taky rád zajde, jak říká "na pivčo", někam na zahrádku u parku Vítkov, třeba k Vystřelenýmu Voku... Pak vystoupá i se svými dvěma čivavy nahoru a kochá se pohledem na město. Nejčastěji ale směrem na svůj milovaný Žižkov. A tak končíme náš rozhovor a domlouváme se, že někdy příště to pivko dáme spolu. "Čau a nezapomeň tam napsat, že Žižkov je můj," směje svým lišáckým úsměvem Standa. A mě zbývá doplnit – že Standa je zase náš.