Viděl jsem přehlídky vytuněných automobilů, nejnovějších mobilů, byl jsem na pivním i erotickém festivalu, ale nikde jsem neviděl v očích mužů takové zaujetí jako na Tankovém dni ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. I přes nepřízeň počasí se tu kolem tankodromu tísnily tisíce návštěvníků a hltaly pohledem tanky rozstřikující bláto, zatímco se z reproduktorů ozýval ryčný vojenský pochod z roku 1937.
Následovala bitva mezi „Němci“ a „Američany“ komentovaná z reproduktorů jako nějaké fotbalové utkání. A u stánků se zbraněmi kluci před hrdě se tvářícími tatínky pózovali se samopaly.
Jestli jsem měl z diváků sehrané bitvy dojem, že jsou sice rádi za mír, ale v hloubi duše jim výstřely zvedají adrenalin, pak z drsně se tvářících sběratelů armádních pušek touha po nějaké skutečné akci přímo tryskala. „Dnešní děti nevědí, jak vzít do ruky zbraň. Branná výchova jim nic neříká! A to je špatně!“ rozhorlil se zrovna jeden z nich.
Nápadně mi připomněl nadšence do domobrany, které znám, pravda, zatím jen z internetu. Tihle domobranci mají bohužel často docela blízko k nenávistným tendencím a k jednoduchým heslům, která obvykle začínají slovem NAŠE.
Hned vedle se podepisovala petice Můj dům – můj hrad o „nedotknutelnosti obydlí“ a „právu na držení zbraně“, které má přitom právě Česká republika formulované naprosto precizně. Když i můj syn začal sypat z rukávu názvy tanků, podivil jsem se nahlas. „Všechno znám ze hry World of Tanks,“ uklidnil mě. Raději ho budu na počítač pouštět častěji. Tam se vyřádí a nebude pak chtít do domobrany.
