Volby skončily. Tedy alespoň ty komunální. Ve 25 senátních obvodech jsou teprve v poločase. V jistém slova smyslu jsou ale v poločase i ty komunální. Tvorba koalic, které budou v následujících čtyřech letech řídit radnice, je svým způsobem pokračováním voleb. Strany, hnutí a sdružení kandidátů totiž i v této fázi vstupují do specifické (po)volební soutěže a rozehrávají strategické hry s cílem maximalizovat své pozice.
Opět se totiž otevírá otázka, kdo je vlastně vítězem voleb. A opět se dostáváme do situace, kdy formální vítězové voleb v jednotlivých městech, obcích a městských částech nemusí nakonec usednout v čele radničních koalic. Situace ni- kterak nová či neznámá. Na komunální úrovni se s ní setkáváme poměrně často, nezřídka se projevila i na úrovni krajské a ostatně to známe i z celostátní úrovně z voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2010.
Zkrátka ne vždy vítěz voleb disponuje dostatečným koaličním potenciálem, aby své formální vítězství přetransformoval i do faktického vládnutí. Důvody limitovaného koaličního potenciálu přitom mohou být jak objektivní, tak subjektivní, mohou být jak věcné a relevantní, tak zástupné a účelové. A v případě komunálních voleb se to navíc ještě často liší obec od obce.
Žádná ze stran navíc není natolik svatá, aby mohla tvrdit, že se nikdy neúčastnila paktu proti vítězi voleb nebo o něm alespoň nejednala.
Ani ANO 2011, které mluví o megapodrazu v Brně, ani ODS, která patrně i přes letošní vítězství v Praze skončí v opozici.
