Kožený řemínek na hodinky není nic jednoduchého. Už proto, že je vystavený agresivnímu lidskému potu.
Mnohé věci jsem se musel naučit. Věděl jsem, že dospod řemínku, který je na ruce, se dává savá kůže, hovězina. Nelakovaná. Svrchu je naopak mírně lakovaná. Mezi oběma kůžemi je vsazená dvě desetiny milimetru silná výztuha. Ze zbytků kůží s pojivem, ale kůží bych tu výztuhu nenazýval.
Měli hodináři nějaké konkrétní požadavky?
Dohodli jsme se na dvou základních typech. Jeden pro sportovněji laděné hodinky. Z pevnější kůže. A pak společenské hodinky. Barvu si výrobce určí, jsem schopen vytvořit cokoli. I pro mě je stále co objevovat. Například dírky na řemínku musejí být širší než jazýček. Dírka má dva milimetry, jazýček 1,8 milimetru. Pozor si musím dávat i na dírky pro osičky, aby se neviklaly. Podle toho potřebuji výsekové nástroje. Všechno jsem mnohokrát zkoušel atestoval, než jsem došel k nějakému závěru.
Je nějaký technologický požadavek, kolik má řemínek vydržet?
Řemínky na hodinkách nosím, abych je otestoval. Záleží, jak často hodinky nosíte. Mám vyzkoušeno, že řemínek neurvete, neutrhne se. Dobrý řemínek. Neláme se. I několik let. Zničí se, ale potem. Osobně řemínky střídám. Měním je třeba dvakrát do roka, ale ne kvůli opotřebení, ale kvůli hygieně. I hodináři vám řeknou, že se to vyplatí, chytají se tam bakterie. Také platí, že řemínek je i módní doplněk, funguje jako náramek, i proto byste ho měl občas změnit. To, co jsme vymysleli, je nějaká řada, kdy budete mít v jednom stylu řemínek, peněženku, pouzdro na hodinky, opasek a třeba i náramek.
Jak by se měl ošetřovat?
Jsou na to dezinfekční preparáty. Ale zvenku stačí vlhký hadřík prach. Lze použít také různé vosky. Ty obnoví i starou kůži.
Šijete řemínky ručně?
Dá se to, ale jejich cena by byla několikanásobně vyšší. Takže strojem. Ale tady kolem osiček se to došívá ručně. To už jsou jen detaily. Každopádně jako technolog jsem se naučil, že to, co vymyslím, musí být i vyrobitelné.
Jaké používáte nitě?
Polyesterové nitě. Bavlna se rozpadne, ta se trhá už při šití. Polyesterové vydrží sedm osm let i déle.
Je řemínek na hodinky konzervativní záležitost?
Myslím, že úplně ne. Dá se vyvíjet. Například kombinace barvy kůže a barvy nití. Jakou kůži si objednáte, takovou vám dodavatel najde nebo dokonce vyrobí na zakázku. Výhodou mého dodavatele je, že on má velký hangár plný kůží a tam je z čeho vybírat. Když si řeknu o mintovou kůži, světlou mezi modrou a zelenou, tak ji najde. To ale nechávám specialistům, já kůže nebarvím.
Kudy vedla vaše cesta k práci s kůží? Byla to vědomá volba, nebo naopak náhoda?
Vědomá cesta. Jsem původně z Třebechovic pod Orebem a tam má kožedělný průmysl dlouhou tradici. Bylo tam učiliště, fabriky i ta známá Gala. Rodiče mě dali záměrně na obor obecně nazývaný kožedělný průmysl. Po prvním ročníku jsem ale přešel do tehdejšího Gottwaldova na střední školu, byly tam spojené obory obuvnictví a galanterie. Galanterie byla podobor, obuvníci se na nás dívali trochu spatra. Rivalita se projevovala například vtom, že nám obuvníci říkávali, že když oni už vyráběli boty, my jsme teprve slezli ze stromů. Ale i my jsme se naučili něco základního z jejich branže. Hlavně druhy kůží, lepidla, základní postupy, ale boty jsme nešili. Končil jsem v roce 1991, už v přejmenovaném Zlíně.
Šel jste po škole do zaměstnání, nebo jste už začal ve vlastní režii?
Ne, po maturitě jsem se vrátil do Třebechovic do Galy. Velký výrobní závod, kabelky, aktovky, opasky, peněženky, dnes pokračují pod jménem Elega. Jako technik, modelář-technolog. Nejzajímavější byla modelárna, byli tam staří pánové, sedmdesát i osmdesát let. Zažili první republiku, pamatovali tehdejší výrobce. Mě učil jeden starý mistr, bylo mu osmdesát, on sám byl inventář fabriky. Dodnes mám po některých jejich nářadí, které ještě slouží. Zažil jsem tradici tohoto řemesla, jak dělali aktovky, základy konstrukce aktovek nebo peněženek. Byla tam i střední generace, ale ti ještě měli sílu, elán a odvahu a postupně odcházeli a zakládali vlastní firmy a živnosti.
Což oboru u nás asi neprospělo, že?
Byla to zlomová doba. V Česku nebyl odbyt, produkce výrazně klesla, a proto podnik začal vyrábět pro Italy. Výhoda byla, že Italové k nám přinesli nové technologie. Ty základní jsme znali, měli jsme i podobné stroje, ale Italové byli neuvěřitelně nápadití. To, co jsme my vyklepávali kladivem, na to oni měli stroje. Měli brusky na broušení hran. My jsme měli hrany buď zakládané, nebo hrubé. Takže já jsem si prošel starou školou starých mistrů i tou novou. To je ideální. Vstřebal jsem to staré i moderní a dává mi to výhodu, že už z webu poznám na výrobcích, kdo v technologiích nebo modelově ustrnul v sedmdesátých letech minulého století. V tomto ohledu, v tomto oboru jsou Italové nepřekonatelní.
V čem například?
O hranách jsem už povídal. To se ale týká i barevné škály, kování. Zpracování kůží. Používám třeba výhradně italské kůže. Naše koželužny většinou zkrachovaly. Je jich už jen pár. Italové byli cenově srovnatelní. Mají také barevně stálejší kůže. Mají třeba deset hnědých odstínů stabilní kvality. Ty zbylé české koželužny svou produkci hodně vyvážejí. Třeba se z našich kůží šijou v Německu kožené kalhoty s padacími mosty na pivní festivaly. To je docela úsměvné.
