Jako sochařka uznávám přirozenou krásu lidského těla. Proč si ho nevratně přetvářet?
Tetování by mělo být hlavně estetické. Mělo by tělo i správně formovat. A, ano, mělo by být na celý život. Je potřeba na to brát ohled. Nemyslím si, že spousta klientů si dovede představit následky, které mohou přijít. Funguje odstranění laserem, které se dá ale použít až po zhruba pěti letech.
Hodně lidí v podstatě ani neví, co na sobě mají vytetováno. Nejsou schopni tyto symboly ani vysvětlit. Co mi k tomu řeknete.
To je asi pravda. Studia dříve nabízela motivy v zaprášených katalozích, nyní je častým zdrojem inspirace internetový prohlížeč, takže velmi záleží na tom, k jakému tatérovi se dostanete. Dříve byli tatéři také limitováni technikami i nástroji. I já mám na sobě pár věcí, které jsem si dělal v osmnácti a které bych teď sám sobě rozmlouval.
Jak jste se vlastně vy sám naučil kreslit?
Celé dětství jsem navštěvoval lidovou školu umění, kde mě bavilo zabývat se malbou, kreslením, ale i dotknout se modelování. Což si vlastně myslím, že by každý tatér měl mít tento základ. Studovat výtvarné umění na jakékoliv škole. Jeden můj známý tatér se například věnuje ilustrování. Já jsem vystudoval Soukromou střední školu reklamní tvorby Michael, která mi toho hodně dala. Nyní si hraju, hledám a spojuji. Hlavně pracuji s fotografií. Rád propojuji různé styly dohromady, reálně zpracovaný motiv v kombinaci s typografií, grafickým rastrem nebo vektorovou grafikou získá zcela jinou energii než rozsáhlejší projekt založený jen na několika portrétech propojených stíny.
Existují vůbec nějaké školy tetování?
Ne. Jen rekvalifikační kurz. Dokonce se na něj dostanete přes pracovní úřad. To ale pro kvalitní tetování nestačí. Tetování je obor, který sdružuje více uměleckých stylů dohromady, a tudíž by ti, kdo se mu chtějí věnovat, měli absolvovat kromě už zmíněné umělecké školy i minimálně pět let na zaučení se v tatérském studiu. Pilovat techniky, připravovat návrhy, učit se komunikovat s klienty. Teprve pak je vhodné otevřít si vlastní studio.
Jak se pozná dobrý tatér?
Určitě bych si o nich zjistil co nejvíce dostupných informací, třeba jestli mají i jiné výtvarné zaměření či jestli s nimi existuje třeba rozhovor, zdali získali některé prestižní ocenění na tetovací soutěži, ale třeba také jestli neruší předem domluvené termíny. Mnohokrát se mi stalo, že klient chodil k tatérovi, který byl v jeho očích nejlepší na světě, pak přišel k nám a viděl tu plejádu stylů a spoustu prací. Viděl, že se věci dají dělat úplně jinak.
Jak jsou potetovaní vnímáni společností ? I když zanedlouho se asi budu ptát opačně, protože my s těly bez obrázků už jsme na některých místech v menšině.
Před patnácti lety jsem v německých časopisech obdivoval masivně tetované modely, kteří ale často pracovali jen ve skladech, protože je společnost nebyla schopná přijmout. Na druhou stranu, když by přišel bankéř, který bude mít viditelné tetování na obličeji, tak bych se i já nad tím pozastavil. Nestandardní situace by to byla. Tetování se zkrátka do určitých vrstev společnosti nehodí. Na druhou stranu, na Novém Zélandu má tetování takovou historii, že se nikdo nepozastavuje ani nad potetovaným soudcem.
Souvisí tetování i s potřebou prožívat bolest? Svádí to k tomu, vidět tetované jako sebepoškozovače.
Nekomfort a bolest jsou to, co nás posouvá dál. K tetování bolest patří. Jsou určitá místa na těle, kdy je tak intenzivní, že si myslím, že by bylo vhodnější ji ztlumit. Ale někteří klienti si to chtějí prožít a pak si tetování více váží. Sebepoškozování je podle mne například nepovedené tetování někde u kamaráda v bytě. A co třeba dentální kosmetické zákroky, permanentní make-up, plastická chirurgie? Nemluvíme také o sebepoškozování? Je to něco, co nepotřebujete, jen to prostě chcete, protože se s tím cítíte komfortněji, stejně jako s tetováním.
Tetování měli už i pralidéLukáš Poláček je opravdový znalec tetování. Vyprávět dokáže i o jeho historii. „Například v italských Alpách bylo nalezeno nejstarší mumifikované tělo pravěkého lovce Ötziho, který na sobě měl velmi jednoduché značky. Malé paralelní čáry na nohou. Bylo to podle výzkumu v místech, kde měl zřejmě začínající artritidu,“ popisuje Poláček. „Maorové na Novém Zélandu vynikali v tetování obličeje spirálovitými motivy. Nástroje k tetování se vyráběly z rostlinných trnů nebo ze zubů žraloka, barvivo se připravovalo ze sazí nebo jiných přírodních pigmentů. Bez tetování si na Novém Zélandu muž nemohl ani namluvit ženu. Ve Vietnamu a později v Číně bylo tetování spojeno s označováním trestanců. V Japonsku a nejen tam se tetováním označovaly gangy. Tetování odjakživa ukazovalo společenskou laťku,“ vypráví tatér. A kdy se tetování dostalo do Evropy? Prsty v tom má mořeplavec a objevitel James Cook. „Ten v 18. století přivezl potetované z Austrálie a ti se poté rozjeli do celého světa. Pak to převzali námořníci, kteří to dále rozšířili formou jednoduchých motivů, které vyjadřovaly například stesk po jejich lásce. První oficiální tatér pracoval zřejmě ve Velké Británii,“ popisuje perličky z tatérské historie Poláček. V Česku má tatérství oficiální kořeny v hlavním městě. „Asi před 25 lety, kdy bylo založeno nejstarší tetovací studio Uzi v Legerově ulici,“ odhaduje tatér. Jedním dechem ale dodává, že neoficiálně se na tělo v Česku malovalo už dříve. „Do kůže se vpravovalo barvivo, jež bylo vytvořeno z gumových podrážek a smíchané se slinami. To se potom rozšiřovalo mezi vězně a vojáky,“ líčí Poláček tatérský „pravěk“. |