Pod značkou Artagent má nyní exkluzivně pod křídly tři desítky českých profesionálních hereček a herců, například Danu Batulkovou, Jana Šťastného, Marka Adamczyka či Beátu Kaňokovou.
Vaše profese se v poslední době dostala do popředí zájmu díky seriálu Vytoč mého agenta. Odráží realitu?
Viděla jsem francouzský originál, dokonce jsem si ho pouštěla dvakrát a dělala si poznámky, a viděla jsem samozřejmě i českou verzi. Co se týče reality a fikce, tam vidím dvě roviny. Realita jsou rozhodně příběhy, které se tam agentům dějí s herci. To je očividně celosvětové. Už když jsem sledovala francouzský originál, musela jsem se smát situacím, do kterých se také dostáváme a které na plátně sice vypadají vtipně, ale když se vám dějí v reálu, je to peklo.
Jakých?
Například když si herec špatně poznamená data nebo nám nenahlásí nějaký závazek a čekají ho na dvou místech zároveň. Nebo někomu něco slíbí, ale pak si to rozmyslí, roli už nechce, ale štáb s ním počítá. Nebo třeba když herec zalže na castingu, že jezdí na koni, a pak se to snaží rychle dohnat do natáčení, aby na tom koni aspoň zvládl sedět a nespadl. Já už se do těchto situací moc často nedostávám, protože máme v partě zodpovědné herce a také už na to máme nějaké mechanismy, aby se fuck-upů stávalo co nejméně.
A ta fikce?
Za mne to, jak jsou agenti zobrazeni v naprostém luxusu, v luxusních kancelářích a ve velkém týmu a jak spolu soupeří i uvnitř agentury. Takovou superagenturu tady u nás nemáme. Agentů je u nás jen hrstka a všichni pracujeme ve velmi malých přátelských týmech, někdo jen sám na sebe a často je naší kanceláří náš obývák nebo kuchyň. Nikdy jsem ani nezažila mezi agenty nějakou zásadní rivalitu, že bychom po sobě šli a přetahovali si nějak zákeřně herce. V roce 2020 jsme založili s kolegy Asociaci hereckých agentů (AHA), kde naopak všichni spolupracujeme a pomáháme si. Ten náš trh je malý, herců je hodně. Klidně by se tu uživilo mnohem více agentů. A i proto budeme snad na podzim tohoto roku otevírat kurz pro agenty ve spolupráci s Filmovou akademií Miroslava Ondříčka v Písku.
Je něco, co jste si ze sledování seriálu odnesla?
Velké varování. Když koukáte na francouzskou předlohu, tak také vidíte, že sice se agenti pohybují na super akcích v luxusním oblečení a pijí šampaňské, ale bydlí v garsonkách a nikdo z nich nemá moc peněz. To mne dost vyděsilo, že v tom seriálu je většina agentů bez peněz a s naprosto zruinovaným osobním životem a vyhořelých. V AHA se naopak podporujeme v tom, abychom vedle práce měli soukromí. Když jede někdo na dovolenou, jiný agent ho vykryje. Za což jsem velmi ráda, protože ještě před lety jsme tenhle luxus neměli, a kdo mne zná, ví, že jsem na každé dovolené, výletě nebo oslavě stála někde stranou a většinu času telefonovala a něco řešila. Mé dcery byly naučené, že musí počkat, až maminka dotelefonuje, takže takhle třeba chudinky stály u moře v rukávkách a nemohly do vody, dokud nevyřeším nějaký problém. Takže poučení z toho seriálu bylo nebrat tu práci zas tak vážně, nejsme kardiochirurgové a nikdo nám neumírá pod rukama. A naučit se dobře vyvažovat práci a volný čas s rodinou nebo přáteli.
Jak jste se k této práci dostala?
Byla jsem hudební produkční v Grazu, a když jsem se vrátila po letech z Rakouska, uvědomila jsem si, že už jako nastávající maminka nemůžu pořádat po nocích koncerty kapel a dělat jim management. V noci jsem chtěla být s dětmi. Všechno je to ale management lidí, plánování termínů a velmi podobné smlouvy, takže jsem se to postupně naučila a přeorientovala se na herce.
Co si máme představit, že obnáší dělat agenta?
Maily, telefonáty, maily, telefonáty... Vesměs mne vidíte buď u počítače, nebo telefonovat. Je v tom posílání herců na castingy, řešení termínů, smluv, podmínek, rozhovorů, PR, ale taky práce s fanoušky, kteří chtějí podpisy nebo něco hercům vyřídit. Někdy mi i volají a často jsou to dost vtipné rozhovory. Nedávno mi volala nějaká paní, aby se zeptala, kam chodí Dana Batulková ke kadeřníkovi. Rozhovor na 20 minut, snažím se být k lidem zdvořilá, ale bere to taky čas. Pak také scházení se s herci, abychom nastavili strategii, udělali nová představovací videa a taky abych věděla, jak se mají. Ten osobní kontakt je pro mne dost důležitý. A pak chodím do divadla, na filmové nebo seriálové premiéry, na tiskovky nebo televizní akce. To mne na mé práci baví, že kromě těch telefonů a mailů se člověk občas dostane mezi fajn lidi a má pěkný program na večer.
Lenka Daňková zastupuje přes třicet český herců, například Marka Adamcyka.
Kolik máte pod sebou herců?
Zastupuji nyní 33 českých herců. Velmi pečlivě si vybírám a teď jsem s tou partou asi nejspokojenější, co jsem kdy byla. Samí božani.
Jak se herec může dostat pod vaše křídla?
Obecně se o mně ví, že téměř neberu. Mám pár herců „na čekačce“, tedy s nimi spolupracuji neexkluzivně, jen když mne osloví na spolupráci, a na tom si je vyzkouším, jak to s nimi funguje. Někdy se ale místo uvolní nebo zjistím, že v nějaké věkové kategorii a typu mi herec chybí, tak pak udělám výjimku. Hodně dám na doporučení svých herců. V současné době je pro mne nejdůležitější charakter herce a jeho zodpovědnost. Samozřejmě tam musí být talent a musím mu absolutně věřit. A on mně. Je to jako manželství – musíte si pečlivě vybrat a nejlíp se kvalita vztahu pozná, když jde do tuhého. Uměleckou scénu bedlivě sleduju, a když se objeví někdo šikovný, kdo by zapadl do naší party a chybí nám jeho typ, jsou na něj dobré reference a není zastoupen, vyšlu obvykle nějakou vlaštovku přes někoho ze svých herců, že kdyby chtěl, ať se ozve. Ale nijak netlačím. Herec musí vědět, že agenta chce a proč. Jinak to nebude fungovat.
Mimo jiné jste také spoluzaložila Hereckou kancelář. S čím konkrétně pomáhá?
S kolegyní Selmou Ročkovou jsme ji založily právě z potřeby herců mít někoho, na koho se můžou obrátit. Mít místo, kde najdou informace, rady, kde mohou sdílet problémy, které právě v práci řeší. V Herecké kanceláři máme převážně profesionální herce, není to jen pro začínající. Ale začínající herec se tam může dovzdělat, zjistit, jak se na věci dívají starší kolegové, a nedělat zbytečné chyby. Snažíme se jim dávat takový kompas, jak se o sebe po škole postarat. Herci to nemají lehké. Neustále bojují o práci, aby ji získali, aby si ji udrželi, je to kolotoč pádů a vzestupů, kdy jeden rok točíte a dva roky nemáte do čeho píchnout a musíte se o sebe postarat. V Herecké kanceláři je učíme, jak se správně prezentovat, dát o sobě vědět, jak mít dobře sestavené portfolio, jak komunikovat nebo třeba to, že mají podat daně, mít pojištění a podat prohlášení na Intergram, aby se zbytečně neochudili o peníze.
Zároveň pomáhat i mimo obor ženám podnikatelkám. Uplatnění žen a jejich šance prorazit v byznysu je nyní velmi probírané a citlivé téma. Jak to vnímáte vy a co byste závěrem poradila ženám do začátku jejich byznysu?
Celé podnikání v Praze jsem startovala z nuly a od prvního porodu, takže moc dobře vím, čím si ženy prochází. Měla jsem tehdy velké štěstí na grantové projekty přes Babyoffice pro maminky na mateřské v Praze, kde jsem mohla zdarma absolvovat nějaké marketingové, jazykové a podnikatelské kurzy, které by mne jinak stály majlant. Sbírala jsem informace, kde se dalo, a učila jsem se na vlastních chybách. Tehdy by mne ani nenapadlo najít si v podnikání nějakou mentorku. Ale díky všem kontaktům z těchto kurzů, kde byly podnikavé ženy, jsem se dostala do Business and Professional Women, kde jsem později dělala facilitátorku na jejich mezinárodním výukovém kurzu pro podnikatelky s názvem AWE. Je to skvělý projekt a běží stále. Já sama jsem se na tom hodně naučila a některé věci uplatňuji i na herce. Přece jen si musíme uvědomit, že to není jen „show“, ale i „byznys“.
A co bych poradila ženám? Dělejte, co vás baví, obklopte se dobrými lidmi, kteří vám pomohou a poradí, dobře si vše promyslete a spočítejte, ať v podnikání nezahučíte a do plánování zařaďte i rodinu a zdrojové volnočasové aktivity, ať nevyhoříte. V důchodu nebudeme vzpomínat, kolik jsme udělaly smluv, ale budeme si pamatovat na zážitky s blízkými a rodinou.
Strážce streamu
