Zkuste popsat svou postavu v novém filmu?
Je mi 52 let, jsem deset let ženatý a troufám si tvrdit, že ústřední dvojici, kterou hraji já a Alena Antalová, rozumím. V každém vztahu se po čase může dostavit situace, kdy si ti dva už všechno řekli a nežijí spolu, ale vedle sebe. Zastihneme je v okamžiku, kdy ta žena potřebuje vztah obohatit. Začne si uvědomovat, že jí něco chybí. V tu chvíli se objeví hlavní hrdina, tedy gentleman, který jejich životy pohne do kladné poloroviny. Nechtějí přijít o to, co spolu prožili. Snaží se si to navzájem říct, ale chlapovi slova přes rty moc nejdou.
Vy tam také lepíte modely lodí v lahvích...
Nevím, jestli nejdřív Jaromír Hanzlík napsal scénář a pak se seznámil s pánem s tímto koníčkem, či naopak. On u toho natáčení byl. Radil mi, jak mám nástroje používat, když stavím lodě do sklenic. Po filmařské stránce je to celkem zbytečná věc, ale mě těšilo se s tím pánem potkat. On do lahve postaví cokoliv.
Pronikl jste nějak do toho?
Ne, když hraji vraha, tak se také neučím zabíjet. Žádné detailní záběry tam nebyly, a pokud ano, tak o nich nevím.
Máte v sobě také něco z povahy té postavy?
Asi jsem nebyl obsazený pro nic za nic. S pány Hanzlíkem a režisérem Jiřím Adamcem se známe několik let. Točili jsme spolu seriál Pojišťovna štěstí. Byl to Hanzlíkův první filmový scénář, takže mu na filmu záleželo. Co se týče zručnosti, neumím nic. Mám manželku, která, než aby mě požádala, abych něco udělal, tak to raději udělá sama. Protože ví, že bych to udělal špatně a musela to předělávat.
Zmínil jste scénář z pera Jaromíra Hanzlíka. Líbil se vám, nerozmýšlel jste se?
Víte co, v téhle šatně (v Divadle na Vinohradech – pozn. redakce) je kalendář, ve kterém je Vlastimil Brodský. Vždycky, když sem přijdu, tak ho nezapomenu nahlas pozdravit. Přijde mi to jako slušnost. Já tuhle generaci lidí, do které patří už i Jaromír Hanzlík, vnímám velmi kladně. Všichni tihle herci mě utvářeli. Pokud za mnou přijde Hanzlík, že by stál o to, abych hrál v jeho filmu, je to pro mě velká čest. Stejně jako před čtyřmi lety za mnou v Národním divadle přišla paní Iva Janžurová, jestli bych byl ochotný hrát v jejím představení Audience u královny. Samozřejmě, že ano. Ten film je poměrně zalidněný. Je tam spousta herců zvučných jmen, jako jsou Rudolf Hrušínský, Mirek Etzler či Arnošt Goldflam. Výhoda byla, že se to točilo o prázdninách a nikdo nikam nepospíchal.
Takže byste Léto s gentlemanem natočil, i kdyby se vám scénář nezdál?
Ano, natočil. Já se tím i živím. Kdyby tam bylo něco, s čím bych měl problém, tak bych se tvůrců zeptal. Nebo bych se k tomu snažil najít cestu. Ale tady to nenastalo.
Při natáčení filmu panovala velká horka. Jak jste je snášel?
Asi by to bylo komplikovanější, kdybychom točili nějaký historický film, nebo kdybychom museli mít na sobě něco nepohodlného. Ale tohle je současnost a hrajeme si na to, že je léto a že jsme na chatě, takže kostýmy byly odpovídající. Problém jsem s tím neměl. V obci Zduchovice se to odehrávalo všechno kolem hospody, takže člověk si měl kam zalézt.
Máte nějakou vysněnou roli, kterou byste si ještě chtěl zahrát?
Mně se ty sny splňovaly docela samy. Ke mně velké role docela chodily. Ať už Strýček Váňa či Hamlet. Kdysi jsem chtěl hrát představení O myších a lidech od Johna Steinbecka. Tam je dvojice tuláků a toho mírně retardovaného jsem si chtěl zahrát. Teď už na to nemám věk a za druhé už pro mě není divadlo moc důležité, abych řekl upřímně. Já mám docela fungující rodinu a ta se pro mě stává středobodem života. Jestli jsem na jevišti dobrý, nebo ne, už moc neposuzuji. Nechávám to na jiných. A i kdybych třeba nebyl, tak se tím moc netrápím. Moje životní hodnota se přesunula někam jinam. Dřív bylo pro mě divadlo první poslední. Trávil jsem tam i volné chvíle. Teď se naopak snažím to odsunout trochu na okraj zájmu. Ale myslím, že je to docela přirozená věc.
