Přirozená touha, když shodíme zimní bundy a kabáty, nás tlačí k tomu, abychom na jaře vyšli v něčem moc neobnošeném, nejraději v novém. Pokud přes zimu nepřibyla kila, nemusíme ani měnit velikosti.
Co když se to bude hodit, co když zhubnu
Chceme-li však šatník něčím oživit, asi stojí za úvahu, jestli ten stávající nemáme trochu pročistit. A nejenom šatník. Jarní úklid se totiž nemusí týkat jen umytých oken a vyklepaných koberců. Takzvaná debordelizace se může týkat všeho, co dlouhodobě doma, v těle ani v duši už nepotřebujeme.
„Jarní úklid již mám tak nějak hotový. Zbylo mi už jen nějaké oblečení, ale to si ještě pár let nechám, kdybych náhodou zhubla...“ svěřuje se čtenářka deníku Metro Jarmila Pitařová. Podobný přístup mají ale i ostatní.
Manželka v lázních, manžel ve skříních
V některých rodinách mají na jarní „úklid“ speciální metody. Jaroslav je bezpečnostní technik a s názorem manželky, že staré věci se mohou ještě hodit, bojuje roky. „Co nemám na sobě rok nebo dva, to jde do kontejneru na oděvy,“ přiznává otevřeně a dodává, že podobný přístup má v rodině jen on. Našel však řešení. „Manželka jezdí na jaře pravidelně na měsíc do lázní, a to mají myši pré,“ usmívá se. Bere skříně útokem, a jak oblečení, tak řada jiných věcí „pro všechny případy“ jde do kontejnerů. Za nějakých deset let, co tento způsob praktikuje, si žena ničeho nevšimla, nikdy nic nepostrádala.
Stěhováním ke „skromnosti“
Zbavit se domácího balastu je občas životní nutnost. Třeba když měníte byt. „Do loňského roku se u nás hromadily takzvané poklady naše i našich dětí,“ prozradil Jiří Petroušek. Velká půda prý vše pojala. Jenže loni se přestěhovala rodina do menšího bytu, bez skladovacích prostor. „Vše, co si mladí neodvezli, včetně poloviny nábytku a věcí ze skříní, nekompromisně putovalo do sběrného dvora či na charitu,“ uzavírá čtenář Metra.
Že je vyklízení a zbavování se starých věcí pro mnohé z nás trauma, dokládá i názor další čtenářky deníku Metro. „Neumím se zbavovat starých věcí. Jsme zakrámovaní až běda, to je milion nápadů na recyklaci věcí, že z tamtoho uděláme tohle a bude to krásné,“ svěřuje se Daniela Kleinerová. Když už se občas přemůže a věci letí do koše, po týdnu se dostaví velká lítost...
Co kdyby dospělé dcery někdy potřebovaly azyl
Že jsou v tomto ohledu citovější spíše ženy než muži, dokazuje i Antonie. Záleží hlavně na osobním vztahu k tomu či onomu. „Věci, ke kterým mám citový vztah, se dokonce vyhodit bojím, připadá mi to jako zrada. Věci, které mám spojené s nepříjemnými vzpomínkami, naopak vyhodím ráda,“ říká Antonie. Oblečení staré spousty let, a do kterého se už nevejde, schovává na „kdyby“.
„Možná jako upomínku toho, jak moc jsem byla hubená. Pokoje dcer, které s námi už nebydlí, vypadají jako jejich muzeum, panoptikum, říkají samy. Nemám na to jejich království likvidovat, co kdyby potřebovaly azyl,“ říká matka dvou dcer.
V mužské variantě nechuti vyhazovat staré věci nebo zbytečnosti hraje často roli sběratelství, případně kutilství. „Mám v komoře nářadí, i po dědovi, přiznávám, že hodně z toho jsem nikdy nepotřeboval,“ poznamenává Štěpán. Zvláště krabičky se šroubky a matičkami by se daly zařadit k „nadnormativním zásobám“.
Šance, že by jednou našel každý kousek uplatnění, je v řádech promile. „Ale stává se a já jsem rád, že zbylých devadesát devět procent mám právě pro tu jistotu,“ chlubí se Štěpán.
