Jak se to semele, že se studentka anglistiky sebere a ve dvaadvacíti odjede do země bez kopečků, zato s pořádnou zimou?
Celý život mě to tak nějak táhlo na sever. Zatímco rodina se těšila na dovolenou ve Středomoří, já se nemohla dočkat, až se podívám k Severnímu ledovému oceánu. Dalším důležitým důvodem pro mě – i když je to klišé – byla hudba. Spousta metalových kapel, které mám ráda, pochází právě z Finska.
Jací jsou Finové? Co je na nich milé, co naopak trochu otravné?
V něčem mi přijdou dost podobní nám Čechům: v autobuse pečlivě obsadí nejdřív prázdná dvojmísta a jen v případě nejvyšší nouze se posadí vedle někoho cizího; anebo když se hraje hokej, tak se třese celé město! V něčem jsou to typičtí seveřané: při sledování dojemných filmů by laik nepoznal, že to na ně má nějaký efekt, nemusí vás při loučení nutně objímat a pusinkovat, ale Co mi na Finech přijde úžasné i otravné zároveň je jejich úroveň angličtiny. Úžasné proto, že jsem se setkala například se čtyřletou finskou holčičkou, která když pochopila, že si s ní ve finštině o panenkách povídat nedovedu, bez mrknutí oka přepnula do téměř dokonalé angličtiny. Otravné proto, že když si člověk chce tu finštinu procvičit třeba s prodavačem nebo číšníkem, je to bez šance. Jakmile z vás cítí jen molekulu ciziny, už z dálky na vás valí angličtinu.
Ta je každopádně vaší silnou stránkou, v Česku jste vystudovala anglistiku.
Rozhodně mi pomohla, abych byla přijata na obor Herní studia, který je hodně zaměřený na výzkum a teorii takzvané ludologie, tedy nauky o hrách.
Takže Komenského „škola hrou“ v praxi?
Ne tak docela. Můj obor hledá odpovědi na otázky: Co je to hra? Proč si lidé hrají? Jakými způsoby? Jak se dají hráči klasifikovat, jak se ve hrách nebo při hře chovají, jak analyzovat hratelnost produktu, jak se dají hry skloubit s výukou nebo jak se dá herní technologie využít k pomoci hendikepovaným lidem.
Jaký rytmus má studium, jak je náročné?
Obecně je o dost uvolněnější než v Česku. Když na školu nastoupíte, vedoucí oboru se s vámi sejde a prodiskutuje váš individuální studijní plán. Vy řeknete, že chcete být programátorem, a on nebo ona vám poradí, jak si sestavit rozvrh, abyste se v budoucnosti mohli na pohovoru předvést. Tak jsem to měla já. Ze začátku mě ta svoboda – a tedy zodpovědnost – děsila, ale dnes jsem nadšená, že si můžu dělat prakticky, co chci. Spousta předmětů se také dá zakončit různými způsoby podle toho, jak vám to vyhovuje. Celé je to takové „udělej si sám“.
Jaké studijní návyky z Česka se vám hodily?
Disciplína. Zní to tak obecně, ale problém je paradoxně v té svobodě, kterou jsem už zmínila. Svoboda znamená i to, že můžete spoustu úkolů a písemných prací vyhotovit, kdy chcete, nebo po vás profesoři nic nechtějí celý semestr, ale pak máte odevzdat projekt, na kterém jste měli pracovat od začátku. Nikdo vás zkrátka k ničemu nutit nebude. Musíte sami. V tomhle mi pomohly zkušenosti z Čech, kde jsem měla celé studium přesně rozvržené už od začátku. Věděla jsem, kolik času si můžu dovolit strávit nad kterou částí oboru.
Co je v českém školství špatně a mělo by se co nejdříve proměnit?
Příliš si zakládá na tradicích. Podle mého názoru by uvolněnější přístup neuškodil. Rozhodně si myslím, že absence hierarchie ve třídě pomáhá. Tedy, ona tam ta hierarchie samozřejmě existuje i ve Finsku, ale spíš na papíře. V Čechách pořád panuje ten autoritativní přístup, že co řekne učitel, to platí, protože toho ví mnohem víc než vy, a váš úspěch drží ve svých rukou. Většinou je to sice pravda, ale ve které třídě bude student raději klást otázky a kriticky přemýšlet – v té, kde jsou studenti a učitelé navzájem v opozici, nebo v té, kde se snaží otevřeně spolupracovat a připravovat do života?
Jak to máte s praxí?
Zrovna nastupuji do Nokie jakožto vývojářka softwaru. Ani ve snu bych nečekala, že se já, česká holka s bakalářem z anglistiky, ještě před dokončením magisterského studia dostanu na takové místo. Finové mi dali šanci, i když jsem divný hnědovlasý imigrant, který za sebe může říct jen to, že chce programovat, a vytasím seznam splněných předmětů, kde je černé na bílém napsáno, s čím mám zkušenosti a co už umím.
Předáte své znalosti a zkušenosti v rodné zemi?
Vždycky jsem věděla, že v České republice zůstat nechci, a teď, když už mám ve Finsku zázemí, práci a hlavně úžasnou přítelkyni, Kati, mou učitelku ze školy, si myslím, že mě do letadla zpátky jen tak něco nedostane. V Čechách už toho pro mě moc není. Většinu lidí, ke kterým mám opravdu blízko, jsem poznala až tady. I když těm jejich finovinám často nerozumím (třeba když mi musejí potřetí vysvětlit, kdo je ten a ten politik a proč je tahle karikatura vtipná), přijali mě s otevřenou náručí.