Jak jste spokojená s deskou s odstupem času?
I když mám album zkompletované už od května, tak mě jeho poslech pořád těší. Zrovna ráno jsem dělala kontrolní a je pro mě skvělým zjištěním, že mě furt baví. Ale až album vyjde, už se hlavou nastavuji na budoucí projekty.
V názvu je slovo srdce, stejně jako u vašeho debutu, i když v dost jiném významu. Jak přišel nápad na pojmenování novinky?
Vnímám to tak, že první deska Hearts byla hodně oduševnělá a název byl víc citlivý. Kultura zlomených srdcí je trochu brutálnější. A myslím, že to vypovídá něco o mé generaci i o té další, tedy Y a Z. Řekla bych, že jsme se jako generace naučili mluvit o svých citech, což je dobře. Protože generace mých rodičů to podle mě tolik neumí, ale zároveň jsme přecitlivělí, zhýčkaní, vztahujeme si věci hodně na sebe. Za mě je to tedy generační výpověď, což se odráží i v některých textech.
Na desce je mnoho spolutvůrců. S některými jste si splnila sny. O koho jde?
Nejvýraznější je asi Mike Shinoda z kapely Linkin Park. K té spolupráci došlo hezkými náhodami. Jsem za ni strašně vděčná a dodneška si musím připomínat, že se to stalo, protože Mike je osobnost světové hudební scény. Pak je ještě jedno výrazné jméno, kterým je Dan Lancaster. Ten v současnosti hraje na klávesy na turné s kapelou Muse. Podílel se na písničce Overdosed.
Mike Shinoda vám produkoval píseň Lithium. Jak k té spolupráci došlo?
První šťastná náhoda byla, že nás vybrali jako předkapelu z několika dalších pro jeho koncert v Praze v roce 2019. Ty jiné skupiny k němu měly možná i žánrově blíž, i když mě rock provází celý život a mám v něm přehled. Další věcí bylo, že můj set se Mikovi líbil, protože stál pod pódiem a koukal se na nás. Pak se s námi bavil i s celou kapelou a byl hrozně příjemný. Ke všem se choval slušně. Lidsky jsme si sedli a dál se pak komunikace překlopila do mailové korespondence. Já jsem sebrala odvahu a zeptala se ho, jestli by mi nebyl někdy v budoucnu ochotný něco produkovat. Uskutečnilo se to ale až loni.
Jak se podle vás povedlo, že album drží pohromadě, i když ho produkovali různí lidé na různých místech?
Samozřejmě jsem to řešila, je to vždy dilema. Máte třeba dobrý nápad, ale na album se nehodí. Některé už složené věci jsem si schovala na příští desku. Hlavní roli hraje vize, která musí plynout ode mě. Já musím vědět, co chci, musím tým nasměrovat, abychom všichni věděli, kam míříme. Klíč tkví vždy v interpretovi. Pokud tedy nemá manažera, který za něj plánuje všechno.
Dáte některým producentům při tvorbě poslechnout nějakou píseň, která už je třeba hotová, nebo jak tvůrčí proces funguje?
Jak kdy. Ze začátku nebylo moc co dát poslechnout. Hraje tam roli systém referencí, kdy si najdu třeba své oblíbené interprety. Pouštěla jsem tedy například věci od Avril Lavigne nebo Pink. Říkala jsem producentům, že bych chtěla udělat něco podobného a že to moc lidí nedělá. To se během tvorby na desce změnilo, protože rocková vlna, kterou jsem tam chtěla mít, mezitím do světové hudby přišla.
Můžou se vaši fanoušci tedy těšit na rockovější polohu Lenny?
Určitě, ale spíš je to rozšířená poloha toho, co jsem naznačovala už v minulé tvorbě. Na předchozích deskách to byly spíš jen ochutnávky a nyní přišlo rozhodnutí se žánrově víc vymezit.
Přesto je na albu také jedna klidná balada. Byla to třeba vaše podmínka?
To ne, dokonce jsem s ní vůbec nepočítala. Byla jsem rozhodnutá, že to bude našlapané cédéčko plné svižnější muziky. Potom to ale trochu zlomilo právě Lithium od Mika Shinody. Přestože vzešel z rockové kapely, tak je píseň pomalejší. Pak jsem jela skládat do Berlína a vůbec jsem nevěděla, na co se ten den zaměříme. Já vytáhla demo, které jsem měla asi půl roku v mobilu, a zrovna to byla tahle pomalá věc Friends for Life. Tu nám pak přes internet pomáhal dodělávat nizozemský zpěvák Remme. Ta balada pro mě byla tak silná emočně, že jsem ji na desku nemohla nedat.
Zmínila jste Berlín, kde jste absolvovala Songwriting session. Ty už se dějí i v Česku, ale předpokládám, že v tom je ještě pořád rozdíl. Jaké jsou odlišnosti při tvorbě v cizině?
Je to tam běžnější. Dřív mě tenhle model docela trápil, protože jsem do něj byla nucena. Musela jsem si k tomu najít cestu. Měla jsem původně jen dvorního producenta Ondru Fiedlera, který se pak ptal na názor dalších lidí, nebo jsme je začali oslovovat. Rozšiřovalo se mi pole kontaktů. Sama jsem si sedla k internetu a řekla si, že bych chtěla spolupracovat s některými lidmi. To bylo i v případě Dana Lancastera, kterému jsem prostě napsala přes Instagram. On mi asi za patnáct minut odepsal. Možná tomu napomohl i covid, protože měl zrovna víc času. Ale zase jsem za ním kvůli opatřením nemohla jet, což mě mrzelo, protože bychom toho složili určitě víc.
Covid a různá omezení s ním spojená už dvakrát zhatily váš velký koncert v O2 universu. Nemáte strach, že to nevyjde ani letos 24. listopadu?
Přiznám se, že letos jsem v klidu. Loni, i když jsme na koncert upoutávali, tak jsem někde hluboko uvnitř nevěřila, že se bude konat a intuice mě nezklamala. Měla jsem možnost mluvit mezitím s mnoha fanoušky. Někteří říkali, že si vstupenky kupují znovu, že původní už prodali. Ne každý si může dovolit držet lístky dva roky doma. Ale hrozně mě těší, že mají lidé o koncert zájem. Mám nový materiál, který budu prezentovat a který by mohl fanoušky zajímat. Z původních plánů a návrhů ale nezůstalo skoro nic. Snad jen vybraný tým.
V létě jste vystoupila na festivalu Sziget. Je to vlaštovka, která vás konečně zase více posune i na zahraniční pódia?
Jdu krůček po krůčku. Sama nevím, co přesně bude. V každém rozhovoru s hvězdami, které prorazily, uslyšíte, že to nesmíte vzdát a musíte vytrvat. Jsem přesvědčena, že musíte být ve správný čas na správném místě a někde nahoře je to napsané. Mnohokrát jsem byla netrpělivá a nechápala jsem, proč některé věci trvají tak dlouho. Nakonec to ale třeba klaplo. Pevně věřím, že se podaří Česko reprezentovat dál a dál. Mám výborný německý management a vymýšlíme strategii na příští rok. Těším se na to, protože miluji cestování a takhle ho spojuji s prezentací své muziky.
Zkuste přiblížit lidem, kteří to nezažili, jaký je obří festival jako právě Sziget?
Nikdy jsem tam předtím nebyla. Takže jsem si užila obě polohy. Byla jsem jako divák na zpěvačce Dua Lipa a na Justinu Bieberovi. Nezažila jsem nikdy festival, kde by bylo tolik lidí. Ale zase mě to odměnilo jako interpreta, protože na vás prostě přijdou. Festivaly mám ráda, protože máte ověření své tvorby i před lidmi, kteří vás třeba nikdy neviděli a neslyšeli. Můžete sledovat, koho to zaujme, jak na vaši hudbu přítomní reagují. Sziget byl perfektně zorganizovaný, byl to hrozně hezký zážitek.
