Pro výrobce diářů a kalendářů končí sezona v podstatě v polovině prosince. Jak na tom budou ekonomicky, to se dozvědí v lednu nebo v únoru, kdy se jim začne vracet zboží z obchodů, podobně jako se vracejí vydavatelům neprodané výtisky novin a časopisů.
Když prší a mrzne, obchody se hýbají
„Hlavní prodejní období je na podzim, ale jsou lidé, kteří si koupí kalendář, především diář, už v létě, jsou to lidé, kteří si chtějí plánovat dopředu,“ říká Jan Starecki, obchodní ředitel Helma 365. Nezastírá, že i na tento sortiment má vliv počasí. Výrobci a prodejci nápojů si mnou ruce, když rtuť v teploměru stoupá ke třicítce. U kalendářů je to naopak. Lidé se nahrnou do velkoprodejen a papírnictví či knihkupectví pro diář či kalendář, až když se ochladí, když začne pršet, je-li na dohled sníh a zima.
„Vyvolává to v nich pocit konce roku, podvědomě si uvědomí, že za rohem je rok nový a k tomu patří kalendář do kanceláře, do kuchyně, diář do kabelky. Tam to opravdu pocítíme v objednávkách,“ komentuje Starecki vliv počasí na tento druh byznysu.
Jak už bylo řečeno, kalendáře jsou branže veskrze konzervativní, moc novot
Udělej si sám
|
se v nich vymýšlet nedá. A především, tahle oblast má své zákonitosti a lidé berou její relativní neměnnost stejně, jako že na Vánoce dávají Tři oříšky pro Popelku. Žádná revoluce a chceme své jisté. Do této oblasti proto patří neochvějné jistoty.
V Česku to jsou například stolní kalendáře, které až na Slovensko a Rakousko v podstatě nikde jinde v Evropě nenajdeme. U nás nejvíc letí buď ty zcela obyčejné s označením stolní kalendář, nebo stolní s obrázky. Sázkou na jistotu jsou fotky domácích mazlíčků, nebo nejrůznějších receptů. „Ale když dáte na titulní stranu jednoho kalendáře fotku zeleninového jídla a na druhý třeba kachnu se zelím, co myslíte, po čem zákazník sáhne?“ usmívá se Starecki. I přes propagaci zdravého životního stylu mají Češi jasnou volbu.
U kancelářských stolních kalendářů nehledají zákazníci ani tak všechna jména, která v daný den slaví jmeniny, jako spíše upozornění daňových povinností. Byť na to už upozorňují jejich digitální diáře, přece jen je chtějí účetní, úředníci, ale i drobní podnikatelé a živnostníci mít denně před očima a s náležitým předstihem.
Podobné je to u nástěnných kalendářů. Vedou ty větší s krásami vlasti, Česko má štěstí v tom, že má památek UNESCO dokonce víc, než je měsíců v roce, tak je i z čeho vybírat. Vzhledem k tomu, že Češi rádi cestují, chtějí si kalendářem připomenout buď místa, která navštívili (platí to pro Česko i zahraničí), nebo alespoň rádi cestují v duchu a s obrázky v kalendáři (nepřipomíná vám to filmové cestování Oldřicha Nového v Kristiánovi?).
Udržitelnost už nelze jenom deklarovat
Úplně neměnná ale kalendářová a diářová branže není. Projevuje se to třeba v případě firemních zakázek. Kromě toho, že se na diáře i kalendáře sloužící jako vánoční dárky pro obchodní partnery dotiskují loga nebo kontakty firem, se sílící firemní politikou udržitelnosti je tlak i na ekologický charakter takových reklamních a dárkových předmětů.
„Označení FSC, které je znakem toho, že je dřevo na papír diáře z udržitelných lesů, je už téměř samozřejmostí. A projevuje se to i v tom, že třeba v diářích se nyní prosazuje v posledních letech zelená barva desek,“ upozorňuje Jan Starecki. Diáře nebo poznámkové bloky z papíru, do kterých se přidává odpadní produkt z potravinářství, jako jsou citrusy, vinné slupky, kukuřice nebo třeba káva či jiné přírodní materiály, se stávají běžnou záležitostí. Ekologie se projevuje i v barvě desek. Lidé v současnosti sahají stále častěji po zeleném odstínu. Některé úspěchy u zákazníků si ale i přes nejrůznější dorazy a ohlasy přesto ani výrobci kalendářů nedokážou vysvětlit. Například nebývalý úspěch fialové barvy na titulní straně velkých kalendářů. Zvláště těch s přírodní tematikou. Jak je na obrázku levandulové pole, máte jako obchodník s kalendáři vyhráno. Je to trend posledních několika sezon a žádný zaručený průzkum na to neexistuje.
Na severu platí cena, u sousedů na jihu diskrétnost
„Protože některé produkty vyvážíme i pro zahraničí, musíme se přizpůsobit tamním obyčejům,“ připomíná obchodní ředitel Starecki. Například Poláci kladou důraz na cenu, na luxusních materiálech, vazbách a dalších doplňcích jim už tolik nezáleží. Rakušané zase, jako jedni z mála, odebírají i naše stolní kalendáře. Nesmějí být ale oboustranné. Rakouský úředník nechce, aby jeho kolega naproti přes stůl viděl, jaké měl poznámky v minulých dnech a týdnech. Takže do Rakouska putují stolní kalendáře ne s šestadvaceti listy, ale s dvojnásobným počtem a s potiskem jen jedné strany. V Německu a některých dalších zemích na západ od nás jsou zase oblíbené nástěnné obrázkové kalendáře v rozměrech elpíčka, tedy čtvercovém obalu na klasickou dlouhohrající vinylovou desku. S těmi u nás „kalendářníci“ moc nepochodí.
Nezbytným doplňkem diáře pro muže či ženu už je nejen stužka jako záložka, ale především gumička, aby se diář neotvíral, a často už nesmí chybět ani malé poutko na tužku či propisovačku. Kupodivu oblíbené jsou i diáře pro školáky nebo studenty. „Zjišťujeme, že nejen v této věkové kategorii neslouží diář ani tak pro dlouhodobé plánování jako častěji pro poznámky, co se dělo, co se stalo, nejrůznější postřehy a nápady. Dalo by se říci, že je to něco jako deník,“ uzavírá Jan Starecki.
Strážce streamu
