Jak vás napadlo téma se sadistickými vraždami žen?
Ač to může znít morbidně, tohle téma prostě táhne. Vždycky to tak bylo. Tak jsem se toho chytil. Kdybych třeba napsal o vraždě poštovního úředníka, tak to přitáhne daleko menší pozornost. Tudíž proč se držet při zemi, když tu jsou témata, co zmlsané čtenáře, kteří chtějí být vyděšeni, přikovou ke stránkám?
Inspiroval jste se nějakou skutečnou událostí či případem?
Pokud ano, tak o tom nevím. Nešlo mi o to napsat něco, co tu už nějakým způsobem bylo, chtěl jsem hlavně vytvořit vlezle děsivou atmosféru napětí a přiblížit téma BDSM čtenářům. Mám ten dojem, že něco takového tu ještě nebylo. Přesto je mi jasné, že podobný modus operandi tu už někdy v novodobé historii jistě nějakým způsobem byl.
Na první pohled to může připomínat Jacka Rozparovače.
Zdání klame, o řeznické preciznosti a vyhřezlých vnitřnostech moje kniha není. Můj vrah používá trochu jiné metody. Vyšetřovací tým hrdinů je ze středočeské kriminálky, takže se děj neodehrává jen v Praze, ale po středních Čechách a v několika případech dokonce ještě dál.
Jaká byla spolupráce s odborníky z řad policie a lékařů? Co jste se od nich třeba dozvěděl užitečného pro knihu?
Spolupráci si můžu jen pochválit. Díky nim je kniha hodnověrnější a autentičtější. Člověk má pocit, že kriminalistický a soudní ekosystém vidí odehrávat se přímo před ním tak, jak to ve skutečnosti je. V oblasti soudního lékařství jsem byl poučen například o tom, co se za určitých podmínek děje s mrtvolou, a ohledně policie šlo samozřejmě o nutné policejní postupy, jak jdou po sobě jeden po druhém.
Bylo to pro vás i lidsky v něčem inspirativní a poučné?
Samozřejmě. Tihle lidé zaslouží respekt, protože to mnohdy je mravenčí práce beroucí spoustu času. Pokud bych měl napsat další knihu, určitě si za nimi přijdu pro další rady.
Představení knihy
|
Jsou v díle jmenována některá konkrétní místa v Praze? Jsou to třeba oblasti, kde se obecně kriminalita více vyskytuje?
Konkrétní místa jmenuji, ale žádný vyšší mystický význam tentokrát nemají, jako naopak měly v mé pentalogii Pragocalypsa. Jinak bych neřekl, že si kriminalita vybírá nějaká svá oblíbená místa. Ta se prostě děje nehledě na prostor. Rozhodně jsem podle téhle premisy děj nevytvářel.
Co vás vedlo k tomu, že jste od fantasy zamířil k psaní detektivky?
Tady bych rád upřesnil, že jsem k detektivce nezamířil, jen jsem si k ní odskočil. Pořád považuji za svůj opus magnum high fantasy sérii Věčné Mlhy, na které jsem dělal bezmála dvacet let. Jinak mé pnutí napsat detektivku vedl jasný cíl – rozšířit povědomí o mně a mé fantasy tvorbě mezi další cílovou skupinu, a to jsou detektivkáři nebo čtenáři kriminálních thrillerů. U detektivky klidně zůstanu, nápady na další knihy mám, ale to už závisí na prodejích Hranic zvrhlosti.
Proč myslíte, že mají Češi žánr detektivek a pátrání tak v oblibě?
Řekl bych, že to takhle nemáme jen u nás, ale všude po světě. Obecně kriminálky mají u nás velkou tradici i díky televizní tvorbě, vzpomeňme třeba na Dobrodružství kriminalistiky nebo Hříšní lidé města pražského či modernější seriálové počiny. Dovolím si doplnit svůj menší poznatek: divili byste se, ale nejvěrnějšími fanoušky takového Chrise Cartera, který podobné „saďárny“ píše v jednom kuse, jsou spíš ženy – alespoň podle toho, co vidím na sociálních sítích. Nicméně všichni lidé se chtějí bát. Kdyby ne, lidé jako například Stephen King by rozhodně nikdy neprorazili. Nám autorům s hlavou plnou všemožných nápadů nezbývá nic jiného než čtenářům vyjít vstříc. My jsme v tom nevinně, jen prostě plníme poptávku.
