V nedávném průzkumu upozorňujete, že Češi se málo hýbou a že by si nevěděli rady v krizové situaci. Jak to souvisí se sportem?
Protože sdružujeme nejen sporty, jako je fotbal nebo hokej či atletika, ale i sporty, kterým se říká branné. Ty nabízejí velkou přidanou hodnotu. Například hasiči. To není jen oheň, to je náročná fyzická příprava. Požární sport, to je setsakra atletika! Navíc dobrovolní hasiči vychovávají i budoucí hasiče profesionální.
Zaujalo mě, že pod vás patří Zálesák, svaz pro pobyt v přírodě.
Pro takové sporty se v Česku shánějí peníze od státu strašně těžko. Třeba letečtí akrobaté, kteří sice nejsou na olympiádě, ale je to něco jako formule jedna, mají ve světě ohromnou prestiž. A oni si shánějí sponzory, kde se dá. Nebo letečtí modeláři. Kdo si v souvislosti s nimi uvědomí, že válka na Ukrajině probíhá ve značné míře s drony, které jsou dálkově ovládané? To je přece něco, co strašně potřebujeme. Nebo radisté. Jako takoví nemají vlastně na peníze nárok, ale peníze se najdou, když se pořádají soutěže v rádiovém orientačním běhu. Tam je ten sport alespoň slovně obsažen. A mohl bych mluvit o potápěčích, o kynologii...
V čem vidíte přesah takových disciplín?
Chci tím říci, že praktický dosah některých sportů je především pro bezpečnost naší země nedocenitelný. Jde jen o to vidět to. Pořád si myslíme, že to, co probíhá kousek od nás, ta válka, že se nás to nikdy týkat nebude. A tak raději přidáme víc peněz fotbalu. Jenže my stále nevnímáme snahy proruských sil u nás, abychom nebyli připraveni. Zjišťujeme, že jen velmi malá část lidí u nás ví, kde je nejbližší protiletecký kryt, co by dělali, kdyby přišel blackout.
Většina lidí řekne, že by si našla informace na internetu. Mobil má většina lidí.
Jistě, ale málokdo si uvědomuje, že jsme nesmírně zranitelní, protože na elektřinu je všechno. Bez ní si nezavoláte, nenačerpáte palivo, nepoteče vám možná ani voda. Představte si, že máte doma malé dítě, je zima, protože se přestalo topit, a dítě křičí, pláče. Co uděláte? Poradíte si? Budete mít dost fyzických sil přežít takovou situaci? Před časem jsme pořádali konferenci, kde generál Andor Šándor řekl, že tři dny bez elektřiny a začne se rabovat. Je to jeho názor, ale je třeba přemýšlet i o podobných věcech. To všechno souvisí také se sportem, lépe řečeno s pohybem. Protože sport nerovná se pohyb.
To mi vysvětlete.
Pohyb jako takový je první věc. Až jeho součástí je sport. Pro náš současný stát ale není pohyb priorita. Z průzkumu jsme také zjistili, že čtyřicet procent dětí u nás se nehýbe. Neříkám, že nesportují, ale nehýbou se. A situace se zhoršuje. Je tu další nepohyblivá generace rodičů. Když se nehýbou rodiče, nehýbou se ani děti. Vždyť mnohé z nich už ani do školy nechodí, ale rodiče je tam vozí. Do školy, ze školy. Stejné je to se sportováním. Tatínek nebo maminka mladého sportovce dovezou, odvezou, jinak dítě zbytek času stráví doma. U mobilu, u počítače. Ty děti jsou trénované, ale nepohyblivé. Když sportovala moje generace, museli jsme se přesunout na nějaký plácek, na hřiště. Současným dětem se říká „vrtulníkové děti“. Rodiče nad nimi poletují a šibují s nimi z místa na místo.
Jedním z argumentů je, že venku není bezpečno.
Ale to domácí bezpečí, kdy je dítě na internetu, u nějakých her, to je jen pseudobezpečí. Vědí rodiče, co jejich děti sledují, čím se baví? Na sociálních sítích je možná nebezpečí teoreticky větší než venku na ulici. Ano, hraním si rozvíjejí mentálně mozek, ale co to udělá s duchovnem? Kruté střílečky, příšera požírá příšeru. Je to bezpečnější?
Vy byste věděl, co s tím? Jak lidi rozhýbat?
]Je to sisyfovská námaha. Snažím se, a občas mi v tom pomáhají i lékaři, lidé z vysokých škol a další, přesvědčovat vrcholné politiky, že pohyb nemůže být jen sport a že pohyb je velké téma. Když váží dítě sto kilo, když má cukrovku a ve dvaceti skončí v invalidním důchodu, bude jen odčerpávat peníze a státu nic neodevzdá. Takových dětí přibývá, o dospělých nemluvím. Podívejte se na tělocvik ve škole. Na prvním stupni ho nedělají specialisté, ale všeobecní pedagogové. Pro ně to taky není téma. Pohyb také ne. Je jednodušší nechat děti každou přestávku ve třídě. Navíc když se najde někdo, kdo děti do pohybu víc nutí, tak za ním zase přijde rodič, aby tu jejich Mařenku nehonil, aby si neuhnala si kašel.
Bezpečnostní složky, policie a armáda, si sem tam postěžují, že uchazeči o profesionální službu nemají kondici. Neměl by pro ně být pohyb prioritou?
Podívejte, kolečko, kdy obesílám premiéra, jeho poradce, ministerstva, armádu, jsem absolvoval nejednou. Než se propracujete k někomu, kdo s vámi jedná nebo kdo vydá jinému pokyn, aby s vámi jednal, uběhnou měsíce i rok. Nabízíte pomoc tvořit nějakou koncepci, a na konci vám třeba z armády odpovědí, že nic nepotřebují. Nebo když se zeptáte děkanů sportovních fakult, jestli se na ně někdo z politiků obrátil, aby mu poradili, jak lidi rozhýbat, řeknou, že se to neděje. Občas ale na někoho osvíceného narazíte. Osobně se kromě toho, že pořád někoho otravuji, snažím psát články, věřím, že se z pohybu nakonec téma stane. To, že se tady spolu bavíme o tomto problému, je taky důkaz, že to někde rezonuje. Ale jsou to jenom kapky v moři. Doufám jen, že těch kapek bude víc.
