RECENZE: Fuqua a Washington opět servírují divákům krvavou, zároveň však poetickou řežbu

Režisér Antoine Fuqua a herecká legenda Denzel Washington. Tahle dvojka má za sebou několik úspěšných filmových zářezů. Nejpamátnějším je bezesporu krimi thriller Training Day z roku 2001, který to dotáhl i na Oscary. I když nejspíš většina fandů i kritiků tuší, že za úspěch a kvality snímku byl kromě famózních herců zodpovědný i scenárista David Ayer.

V roce 2014 nám pak tahle dvojka v kinech nabídla první Equalizer. Pomalounku vyprávěný a až dědkovsky laděný akční nářez, ve kterém dostaly adekvátní prostor nejen drsné akční scény, ale i postavy v čele s tajemným hlavním hrdinou – bývalým agentem CIA Robertem McCallem. Už zítra vstupuje do kin třetí pokračování filmu s výmluvným podtitulem Poslední kapitola. A já můžu s klidným svědomím potvrdit, že nám zmiňovaná dvojice i v závěrečném pokračování servíruje pořádně krvavou, zároveň však poetickou řežbu.

Nečekaná dovolená
Nejprve si shrňme, o čem třetí pokračování vlastně je. Od chvíle, kdy se náš hlavní hrdina vzdal života v elitní jednotce, snaží se vyrovnat s hrůznými činy, které v minulosti spáchal, a nachází zvláštní útěchu ve službě spravedlnosti ve jménu utlačovaných. Jak mu to doposud šlo, nejspíš většina z nás viděla v předchozích dvou snímcích. Pokud ne, doporučuji zpětně doplnit alespoň vypiplanou jedničku.

Po patřičně krvavém úvodu jeho současného dobrodružství, které má pro McCalla za následek jednak kulku v zádech, jednak překvapivé zdomácnění v jižní Itálii, hlavní hrdina zjišťuje, že jeho noví přátelé přežívají pod dohledem místních zločineckých bossů. Když se události v malebné vesničce, kde se McCall ukrývá, dostatečně vyhrotí, dojde konečně k tomu, na co diváci celou dobu čekají. McCall opět svěsí koutky, naleští svoje digitálky a ve jménu ochrany přátel se postaví mafii na odpor.

Muž v ohni
Nápad poslat akčního hrdinu pokosit členy italské mafie, keří se vyžívají ve věšení staříků na vozíku z okna za krk, samozřejmě nepatří k těm nejoriginálnějším. O to tady ale naštěstí ani primárně nejde. A ruku na srdce, v rámci série nikdy nešlo. Důležité je totiž, jak ona likvidace vypadá, jak je nasnímaná, jakou má choreografii, jak je zrežírovaná, a v neposlední řadě, jaká při nich hraje či nehraje hudba. Všechny tyhle aspekty, dle mého názoru, šlapou na výbornou. Fuqua, zdá se, moc dobře ví, co na diváky fungovalo minule a předminule. Opět tedy rozehrává příběh pedantského strejdy se širokým úsměvem, jehož superschopností je, kromě zabíjení zloduchů prakticky čímkoliv, co je zrovna po ruce, také navazování přátelství s lidmi, kteří jsou obratem osudem vmanévrováni do nebezpečenství. Tentokrát se navíc vyloženě vyžívá v táhlých uměleckých záběrech na slunné italské pláně nebo střechy starobylého městečka, a to se stejnou láskou, s jakou následně kameru Roberta Richardsona vysílá oblétnout sekáčkem rozsekanou mrtvolu. Samostatnou kapitolou jsou pak ony akční scény. Ty mají samozřejmě daleko k vizuálním orgiím Johna Wicka či Nobodyho. Equalizer však umně pracuje s překvapením a věcmi, které záměrně divák při útocích nevidí. Washington je samozřejmě nestárnoucí borec, fakt je ale ten, že ve skoro sedmdesáti letech nemá už tak úzký pas, ani potřebnou rychlost, aby některé bitky odehrál se ctí. Jeho hrdina se tak pouští přesně do těch akcí, na které má. Italského obra, kterému říkají Viking, proto nevyzve na pěstní souboj, ale pobodá ho nožem zezadu. V případě početní převahy v osvětlené místnosti (scéna v restauraci) jde do konfliktu až posléze.

Nic světoborného?
První dva Equalizery nebyly, co se děje týče, nic ultra světoborného. Nebudu vám tvrdit, že je v tomto ohledu trojka jiná. Washington a Fuqua nám však i do třetice nabízejí dobře zahraného a zajímavého hrdinu, drsnou chlapskou akci i jednoduchý scénář. Zda vás tenhle přímočarý přístup obvykle v kině baví, nejspíš tušíte sami.