Nedávno jsem dostal možnost navštívit Baku – hlavní město Ázerbájdžánu. Neváhal jsem ani vteřinu, zabalil si batůžek, zjistil si všechny náležitosti – jako že se platí manatem, mluví ázerbájdžánsky a rusky, 95 % obyvatel jsou muslimové, ke vstupu jsou nutná víza, ani náš, ani jejich národní tým už nemohou postoupit na mistrovství světa ve fotbale... a vyrazil jsem.
Překvapila mě krásná a bohatá země, hlavní město je moderní a životem tepající a lidé milí a přátelští. Celkově skvělý dojem navíc umocnil znalec místních poměrů – pan Vítězslav Pivoňka, který je tam shodou náhod i velvyslancem České republiky a který se o nás přímo vzorně staral. Spolu s ním nám společnost dělala i jeho okouzlující žena Monika a rodinný přítel, bard, tanečník, kovotepec a šaman Tarlan, Ázerbájdžánec se zlatým srdcem.
Viděli jsme starobylá i památná místa, navštívili architektonický skvost, který byl postaven pod taktovkou/rákoskou (nehodící se škrtněte) proslulé Zahy Hadid. Večeřeli jsme lahůdky místní kuchyně, pili čaj s marmeládou, opájeli se granátovými jablky, a dokonce i několik kuliček kaviáru z jesetera jsme viděli. Zkrátka pobyt snů.
Navíc po celou dobu pobytu ke mně přicházely děti a zdravily mě. Přičítal jsem to své sympatické povaze a laskavému obličeji, ale Monika vyposlechla, že vypadám jako Rafael Aghayev – místní šampion v karate! Poslední večer jsme šli na fotbal. Nikomu už o nic nešlo, a tak hrozilo, že na stadionu pro 70 000 lidí budeme sami. Den před utkáním stál lístek 1 manat, což je 13 korun, a v den zápasu byly lístky dokonce zadarmo! Nakonec se nás sešlo asi 15 tisíc fanoušků. A místní, třebaže prohráli 1:2, byli nadšeni – vždyť s nimi v hledišti seděl Rafael Kohy Aghayev, čempion mira po kárate!
