Zaujala mě zpráva z minulého týdne, kdy tisíce lidí nedostaly coby předplatitelé ráno denní tisk. Chybí totiž lidé, kteří by ho doručovali. A tak se do ulic vydali přímo redaktoři a dokonce i šéfredaktoři některých deníků. Sám jsem si touto zkušeností také prošel.
Když jsem svou novinářskou kariéru před více než deseti lety naplno rozjížděl, pracoval jsem externě pro jedny bezplatné noviny, které byly tehdy konkurentem deníku Metro. Ve sportovní rubrice jsem až do pozdních večerních hodin často čekal na dohrané zápasy a domů se vracel až po půlnoci. V sedm ráno už jsem tytéž noviny jako kamelot rozdával na tramvajové zastávce u nás na sídlišti. Tehdy nikdo ze čtenářů nevěděl, že ten, kdo jim noviny dává, je také večer zčásti plnil. Jenže přivydělat si člověk musel v mládí všelijak.
Podobnou zkušenost jsem měl před pěti lety, kdy jsem nemohl sehnat žádné redaktorské místo v médiích. A tak jsem šel noviny předplatitelům roznášet. Vstávat kolem čtvrté hodiny ranní, včetně sobot, a pak tři hodiny rozdávat tisk není úplně snadné. Navíc třeba v zimě v mrazu a sněhu se vše komplikuje. U každého vchodu vytáhnout klíče, najít ty správné noviny, ruce mrznou. Navíc, když dáváte třeba ve čtvrtek MF Dnes s magazínem, do běžných schránek se skoro nevejde. Lidí, kteří by si tím vším chtěli dobrovolně projít, navíc za poměrně nízkou odměnu, moc není.
V dnešní době, kdy se hojně přidává a je nízká nezaměstnanost, je to logické. Jsem rád, že deník Metro je distribuován jinak a spolehlivě. Naše kameloty také obdivuji. Ve vestibulech metra to ráno v zimních měsících také není žádný med.
