Přenesme se do zasněženého rána v Halifaxu, přístavu na kanadskému pobřeží Atlantiku. Právě zde se nacházelo klíčové překladiště válečné munice dohodových mocností v čele s Velkou Británií a Francií.
Právě 6. prosince 1917 zrána do Halifaxu mířila francouzská nákladní loď Mont Blanc, prohýbala se pod tíhou 2700 tun výbušnin a hořlavin. Ty se přesně v 9 hodin, 4 minuty a 35 sekund tamního času vznítily a vyvolaly hřib tak obří, že srovnal se zemí vše v okruhu dvou kilometrů.
Síla exploze se rovnala pětině hirošimského výbuchu v srpnu 1945. Jak to tak bývá, k hrůznému infernu přispěl sled nešťastných rozhodnutí a náhod.
Před 106 lety
Na samém počátku najdeme francouzský Mont Blanc, až do 1. prosince kotvící v New Yorku. Loď měla delikátní úkol, a sice napěchovat své útroby následujícím nákladem: 227 tun nejničivější výbušniny (té doby) TNT, dále 223 tun prudce hořlavého benzenu a konečně 2144 tun kyseliny pikrové. Tato výbušnina mohla explodovat již při 150 stupních Celsia. Právě tato teplota, dokonce násobně vyšší, sežehla Halifax, z nějž ve čtvrtek 6. prosince ráno odplouvá norská nákladní loď Imo, aktér brzkého neštěstí.
Němci unikli
Norové den předtím vyložili svůj náklad. Snad i proto byla posádka poněkud liknavá, když krátce před devátou hodinou měla navázat kontakt s nákladní lodí plující pod vlajkou Francie.
Na Imo nemohli tušit, že Mont Blanc je hotový sud střelného prachu a že nepluje pod válečnou vlajkou z toho důvodu, aby nevábila pozornost německých hlídkujících plavidel.
Zpětný tah nezabral
Dvacet minut před výbuchem došlo k nepochopení obou kapitánů. Větší díl viny měl podle následné rekonstrukce francouzský kapitán Aimé Le Médec. Na poslední chvíli rozhodl, že se vtlačí do hlavního plavebního kanálu, jímž ale z přístavu právě mířila Imo. Hrozil čelní střet. Norové vzápětí zaveleli zpětný tah, při něm se ale stometrový kolos natočil tak nešťastně, že se otřel o pravobok Mont Blanku.
Skřípavý náraz nebyl problém. Ten způsobily jiskry, které zažehly kyselinu pikrovou. Oheň se v mžiku nekontrolovaně šířil, a protože posádka Mont Blanku nebyla s to dostat se k hasicímu zařízení a jelikož věděla, jaký veze náklad, loď rychle opustila. Mont Blanc se řítil k halifaxskému pobřeží. K neodvratnému nárazu do přístavu a výbuchu došlo přesně v 9.04.35. Ničivá TNT žáru neodolala.
Obrovská tsunami
Loď byla okamžitě zničena obrovskou ohnivou koulí, která se vzedmula do vzduchu do výše více než 1,6 kilometru a vytvořila obří hřibovitý oblak. Po celém Halifaxu dopadaly úlomky horkého kovu – v tamním kostele svatého Pavla je dodnes vražen kus vraku Mont Blanku. To ale zdaleka nebylo vše.
Hned po armagedonu následovala studená sprcha, osmnáctimetrová vlna tsunami. Tu vyvolal předchozí hřib, který vysál vodu v přístavu, aby ji posléze pustil nazpět. Právě utonutí bylo podle koronerů nejčastějším důvodem úmrtí asi 1950 halifaxských obyvatel.
Pršel i kovový déšť
Co nedokázaly předchozí živly, dorazil blizard, který se dostavil pár hodin po neštěstí. Sněhová bouře neustávala, řádila přes noc a pod jejím bezmála půlmetrovým příkrovem zmrzli ti, kterým by jinak záchranáři mohli pomoci.
Celkem v Halifaxu a jeho okolí padlo více životů než za celou kanadskou provincii Nové Skotsko během první světové války. Podobně hrozivé číslo hovořilo o zraněných, těžkou újmu utrpělo šest tisíc lidí. Přibližně šest set postihlo poranění očí a 38 osleplo, na vině byly mikrošrapnely vystřelované TNT z vraku.
Dodávky zachránila Amerika
Závažnou souvislostí celé tragédie byl dočasný výpadek výbušnin, které měly zamířit na druhou stranu Atlantiku. Dodávky však do potřebné míry „vykryly“ zásoby USA, které do války vstoupily teprve v dubnu roku 1917.
