„21. srpna 2004, 9.00 hodin dopoledne. Victoria vplula po pětileté plavbě kolem světa do přístavu Svinoústí v Polsku.“ Těmito slovy začíná nová kniha Co přinesly vlny a odvál vítr dobrodruha, který je známý jako mořeplavec Ruda. „Byla vybydlená asi jako Magalhaesova Victoria před pěti sty lety,“ vypráví na stránkách, na nichž jsou písmena v netradiční modré barvě.
Očima čtenáře
|
Rudolf Krautschneider v létě oslavil 74 let, věk v jeho případě znamená životní elán a zkušenosti. Čtivě vypráví o stavbě a části plavby plachetnice Victoria, repliky slavné historické lodě, která jako první v 16. století obeplula zeměkouli. Popisuje také výpravy do polárních moří.
„S Victorií jsem proplul Evropou, západní Afrikou a Karibským mořem až na Floridu. Plavba bez motoru, jenom na pohon větru, byla pro mě jachtařskou symfonií,“ vypráví muž, který se narodil ve Vídni a po válce se s matkou přestěhoval do Znojma. V šestnácti letech poprvé uviděl moře, které se mu stalo osudným.
Plavit se na cizích lodích jej však nebavilo. Lodě začal stavět sám a svérázně se zapsal do historie námořního jachtingu. „Mořeplavbu nechápu jako jachting ve smyslu sportovního odvětví, ale jako životní styl. Věk nerozhoduje, protože po moři plují nemluvňata i starci nad hrobem. Moře je totiž nejbezpečnější a nejzdravější částí světa,“ svěřuje se ve svém příběhu.
S první lodí Vela doplul v roce 1976 na Shetlandy. O tři roky později s novou jachtou Polka na Špicberky a v létech 1981–1983 na Falklandy. Další lodí byla Polárka, na které absolvoval spolu se dvěma kamarády plavbu kolem Antarktidy. Zatím poslední a jeho největší lodí je Victorie. Po návratu do Čech postavil v Mělníku ve stodole u kamaráda šestimetrovou plachetnici vikinského typu s plachtou a vesly, kterou udělal pro děti s dětských domovů pro prázdninové plavby.
Už dávno se totiž zapojil do budování dětských domovů rodinného typu. „Chybí jim táta, který by je nechal zatloukat hřebíky,“ vysvětluje. Děti o prázdninách bere na plavby a jejich úsměv považuje za svůj největší životní úspěch. Od roku 1994 začal vozit na „suché“ plavby lidi, kteří chtěli odvyknout závislosti na drogách.
„My lidé jsme zákeřní: koupíme si třeba lednici nebo auto, nakoupíme horu věcí, ale pak nemáme na svoje sny. Dnes normální člověk je ten, který v rámci svých potřeb zapomene na své sny,“ vypráví mořeplavec Ruda, který v životě vystřídal mnoho zaměstnání a profesí. Živil se jako dřevorubec, pracoval v dolech.
Vzdělání ukončil v sedmé třídě, přesto napsal desítku knih a natočil několik filmů. Některá jeho díla byla přeložena do polštiny, němčiny a angličtiny. V knize zaujmou i pouhé popisky u fotek: „Vše je relativní, na negativu jsem já černý a oni bílí,“ nebo: „Žádný kotevní řetěz není dost dlouhý,“ případně: „Vždy lituji ulovenou rybu, lítost mě přejde, až když je na talíři.“
