Hraných celovečerních filmů s vědecko-fantastickými prvky se v tuzemsku příliš mnoho netočí. Poslední snímek, který se tohoto úkolu v české kotlině řádně zhostil, byla komedie Jiřího Mádla Probudím se včera. Od dob, kdy tento film slavil v kinech úspěch, ale uplynulo již dlouhých šest let. Ode dneška se můžete v českých kinosálech konečně opět setkat s novým zástupcem tohoto žánru – vesmírnou komedií Mars. Za povedenou ji označit nelze.
Snímek režiséra Benjamina Tučka, od kterého jsme mohli vidět třeba válečného Protektora, začíná již na rudé planetě. Jsem v několik desítek let vzdálené budoucnosti a létání na Mars už není právě v módě. Sem dorazila nesourodá skupinka více či méně bizarních charakterů. Jedni tu plánují sbírat šutry pro výzkum, druzí se tu chtějí vzít. Další členka si myslí, že je v televizní reality show, čtvrtá má za úkol udržovat dobrou náladu v kolektivu. A pak je tu ještě robot, který chodí po základně, dělá divné věci a blábolí něco o indiánech. No a to je všechno. Že je to na snímek, který má skoro hodinu a půl, málo? Máte pravdu. Něco jako příběh či smysl byste tu hledali marně.
Při mém odchodu z kina Atlas na Florenci jsem cítil velké zklamání. Jako novinář jsem měl totiž možnost vyslechnout si po projekci některé zážitky tvůrců a herců. Štáb snímku Mars totiž točil film ve skutečném simulátoru planety Mars uprostřed pouště v americkém Utahu, kde o zajímavé situace nebyla nouze. Jak tedy mohl z tak dobrodružného natáčení v autentických lokacích vzniknout tak zmatený, špatně vyprávěný a naprosto do sebe nezapadající blábol? Na tuto otázku jsem bohužel odpověď nedostal.
Film Mars je částečně experimentální a (především z hlediska humoru) trapný zcela záměrně. Tvůrci zkrátka počítají s tím, že pokud robot (neherec Ondřej Doule) či kapitán (Jiří Havelka) budou tentýž vtip v drobných obměnách opakovat pořád dokola, divák na jejich hru přistoupí a časem se zasměje. Musím rozhodně uznat, že se tato snaha podařila na konci filmu i u mě.
Humor, na kterém snímek stojí, je však povětšinou založen pouze na tom, že Češi neumějí anglicky. Bohužel pro některé členy posádky však v tomto jazyce musí probíhat veškerá komunikace. Jestli nám těmito fórky chtěli tvůrci naznačit, že Češi budou telata na jazyky ještě za sto let, stačilo to říct jednou. Ne padesátkrát! O rádoby vtipných scénách, kdy se tlusťoch nacpává, blbka souloží a robot mele něco o tom, že ho zasáhl blesk, ani nemluvím.
Film Mars má pěknou kameru. Táhlé záběry na utažskou poušť, která jako povrch rudé planety bez problémů vypadá, jsou asi tím nejlepším, co snímek nabízí. Tedy až na eso v rukávu v podobě Petry Nesvačilové. A nejde ani tak o půvaby, které předvádí před kamerou. Sama herečka se totiž při natáčení zachovala podobně jako postava blbky, kterou hraje. Svou kóji, ve které na základně v Utahu bydlela, si totiž vymalovala olovnatou barvou. Její herecké kolegyně se pak o její přiotrávenou maličkost musely starat jako o dítě. Když si k tomu připočítáte fakt, že každý člen štábu musel denně vypisovat hlášení pro NASA jako jakýkoliv skutečný testovací astronaut, začínám se těšit na film o filmu.
